V poslední době jsem zase našel zálibu v klasických Marshallech. Tak nějak jsem se zase ocitnul v situaci, kdy jsem chtěl od svých zesilovačů maximální reakci na moji hru a procesory, preampy a tuny elektroniky nestíhaly. Co tohle ale naprosto v pohodě stíhá, je klasický jednoduchý zesilovač. A tak jsem si vlastně uvědomil, že jedním z velkých vzorů práce s tónem a tvorby kytarového zvuku mi byl Gary Moore – zejména v hard&heavy období.

A jelikož těch informací na českém internetu moc není – a v časopisech také nejsou ani zdaleka takové, jaké bych při hledání jeho zvuku potřeboval, připravil jsem tento článek o jeho sestavách a zejména o tom, jak si tvoří (či spíše tvořil) zvuk.

Jeho tlustý zpěvný tón s perfektní reakcí na ovládání potenciometru hlasitosti i na změnu stylu hry mám velmi rád. O jeho aparátech toho bylo napsáno na jednu stranu dost, ale na druhou stranu hodně málo o éře, ve které mi jeho zvuk připadal nejlepší. Tam byla taková černá díra, kterou kdysi ještě prohloubil německý Fachblatt, kde Gary říkal, že kytarový odposlech na scéně nemá. Těžko říci, jak to tehdy vzniklo, na scéně měl za velkým PA směrem do sálu ještě druhé PA otočené na scénu, je možné, že kytarové zvuky šly z tohoto, ale ty základní kameny, tj. co tvořilo ten zvuk jeho sestav, jsou celkem jasné. Podíváme se tedy, co za techniku používá nebo používal. Seznam rozhodně nebude kompletní. Jednak mi k některým turné chybí dokumentace, jednak se na každé šňůře sestava maličko lišila. Změny ale nebyly nějak radikální – v zásadě chci jenom ukázat, jak Gary tvořil svůj – podle mne – dokonalý zvuk (samozřejmě na to asi nebudete hrát country ani deathmetal).

Gary má sbírku Marshallů, povšechně věci, na které hrál – prostě se mu hromadí tak, jako vám se hromadí špinavé prádlo. Není to tedy tak, že by je sháněl a prohrabával aukce a bazary, prostě za ta léta hrál naspoustu modelů a kusů, které se, pokud za něco stály, snažil získat do svého držení. Nejstarší je z roku 1965 model 1962 Mk.1 Super Tremolo 2×12“ combo, jedny z nejmladších jsou modely DSL z roku 1997, přesněji JCM 2000 DSL 100, které používal na turné v roce 1997. (Dole zmiňuji DSL 50 na novějším koncertě, ale nevím, jestli má nyní ve sbírce i ty DSL, které měl na Masters of rock v roce 2003…). Jeho nejoblíbenější je ale ten, ke kterému se za chvíli dostanu v hard&heavy éře – SuperBass z roku 1972. Tenhle zesilovač byl původně fialový a někdo ho bohužel přetřel na černou barvu. A i když má ve sbírce ještě další velmi podobné 1959 Marshally, tenhle je prostě nejpoužívanější. Ve sbírce nemůže chybět také sestava ze Still Got the Blues: JTM-45 Reissue, Guv’nor a reprobedna 1960B s reproduktory Electrovoice. Jeho nejpoužívanější reprobedna je ale Marshall 1960B 4×12“ s reproduktory G12-75T.

	V domácím studiu používá preamp Marshall JMP-1 zapojený přímo do pultu. Na JMP-1 pochopitelně nehraje live, ale občas se některý zvuk z dema dostane až na nahrávku (když je jako studiový základ použité demo, tak tam občas zůstanou i nějaké připravené zvuky).

Nejpoužívanější sestavy Garyho Moora:

Bluesová éra
- v éře Still Got the Blues:
Marshall JTM-45 + Marshall Guv’nor + Gibson Les Paul

 

Gary říká: „Jeden z kluků z Metallicy přišel za (producentem) Bob Rockem a řekl: ‘tohle je zvuk, který chci’ a přehrál mu Oh Pretty Woman ze Still Got the Blues. Pak vyzkoušeli všechny preampy a procesory, které měli, aby ten zvuk napodobili. Cítil jsem, že mohu napsat a říct: ‘to není o tom, jak se to udělá. Máte peníze, tak běžte a kupte 59 Les Paula, Guv’nor pedál a JTM-45!“. Tato sestava se objevuje nejčastěji v dotazech fanoušků.

JTM-45 má nejen jiné výkonové lampy oproti následujícím Marshallům (i když první Marshally byly vyrobeny s lampami 5881, ukázalo se, že jsou v Anglii příliš drahé, takže Jim Marshall začal používat KT-66. Po nějaké době pak ale přešel na klasiku – EL-34.). JTM-45 má KT-66, ale zejména usměrňovací elektronku GZ-34, která byla pak nahrazena diodami. V té době používal Marshall také jiné transformátory, což také následně řešil kvůli výrobním nákladům a přešel k transformátorům Drake. Zapojením není JTM-45 příliš odlišná od běžného klasického Marshalla nebo Fendera Bassman. Tolik k JTM-45, Gary ale použil nový Reissue výrobek, nikoliv původní originál.

Garyho Gibsony jsou jinak vybaveny spíše snímači Burstbucker, ale k vidění byl i krkovými snímači P.J.Marx.

Reprobedna Marshall 1960B byla osazena reproduktory Electrovoice.

Pro live verzi Still Got the Blues ale používal Soldano SLO-100, které efektoval Alesis Quadraverbem.

Na Blues Alive používá opět Soldano zesilovač, tentokrát Hot Rod 50.

	Tahle promo fotka je ale až z roku 2004…

Hard and heavy éra

- můj zdaleka nejoblíbenější garyho zvuk je ale z éry 86-87, zejména koncert ve Stockholmu na Isstadionu během Wild Frontier Tour je úžasný (sežeňte si video, ať vidíte, jak nejen hraje live přesně, ale jak se i dobře zpívá – a to nejen Gary, ale i klávesák Neil Carter). Velmi inspirativní jsou zejména přechody mezi čistým a zkresleným jemnou regulací hlasitosti na kytaře a spousta těch nuancí, které z toho vznikají.

Nejlepší ale bude, když se podíváte alespoň na omezenou verzi z Wild Frontier Tour – alespoň kousek ze skladby the Loner. Pro mne je na ní nejkrásnější až závěr, který ale na tomto videu už není. Právě tam jsou ty úžasné jemné vyhrávky, o kterých píšu výš, kdy si gary hraje s hlasitostí a zkreslením. Celé video si můžete koupit na VHS třeba na Amazonu, na netu se poflakuje Div-X verze ke stažení v únosné kvalitě.

	Ano, to je jeho Marshall Superbass, přetřený z fialové na černou…

V této době, ale i dlouho předtím a podle jeho technika i vůbec celoživotně, byl jeho nejpoužívanějším zesilovačem starý Marshall JMP – ’72 Super Bass, s tím používal ještě za Super Bassem další jeden až dva Marshally Super Lead. Zesilovač se pustí co to jde, ale ještě se dobarví Tubescreamerem – nejen pro vyšší zkreslení, ale zejména pro lehkou frekvenční korekci, která ubere ze zvuku kytary trochu basů a výšek.

Jeho SuperBass je trochu upravený, ale ne příliš – jenom kreslil již dříve, než většina Superbassů (cca od trojky, zatímco ostatní od 5 -6). Bylo tam ještě pár jiných součástek, ale v zásadě je podle jeho technika (Graham Lilley) normální, jen lehce modifikovaný, Marshall.

Kromě krabiček před Marshallem ale byl zvuk z tohoto Marshalla dále prohnán rackovými delayi a chorus/echy Roland, případně v pozdější době speciálním chorusem Dimension-C DC-2 ve formě stomp boxu. Co je to Dimension C či D? To je takový široký chorus, dělal vynikající prostor, ale nechoval se jako syčící vlna v některých novějších Boss chorusech. Kytara dostane prostor, říkalo se tomu občas „skrytá zbraň zvukařů“. Dnes se rackové Rolandovské Dimension-D prodávají v aukcích za strašné peníze, takže si asi žádný nekoupím, ale pořídil jsem si alespoň napodobeninu od Behringera – a ono to kupodivu také dělá to, co Dimension tak specifickou krabicí… Když se podíváte třeba do schématu malé novější krabičky Boss Dimension-C DC-2, zjistíte, že jsou v ní vlastně dva chorusy se společným řízením a oscilátorem. Chová se to tedy trochu jinak, něj jednolinkový standardní chorus. Klasický Dimension má vlastně jenom 4 tlačítkové přepínače, jejichž kombinací dosahujete již ověřených zvuků. Behringerova CC-300 má samozřejmě také shodné ovládání. Gary tyhle krabice používal zejména u čistých zvuků (Empty Rooms), ale mám to ozkoušeno i při zkreslení. Není to univerzál, ale líbí se mi to pro řadu zvuků.

Nejpoužívanější reprobedna je – a to nejen v této době – Marshall 1960B 4×12“ s reproduktory G12-75T.

	Tehdy dominovaly kytary Charvel (Jackson) s FloydRose pákami a EMG snímačem a jediným 500k potenciometrem hlasitosti.
	V předchozím období to byly Ibanezky Roadstar ve více provedeních. Kromě takové černé, jako mám já (jenom se dvěma humbuckery), tak i RS-1000 v sunburstu.

Tak si to trochu to haraburdí sepíšeme:

1983

	Jak vidíte, tak na pódiu bylo dost Marshallů JCM800 100W, ale i ten jeho JMP přetřený na černo. (Klikejte si na obrázky pro větší náhled)
	Pokud nevíte, jak si pamatovat nastavení na zesilovačích, Gary poradí: čmárejte si to tam fixou. Občas je mechanická paměť pomocí fixy užitečnější než digitální v procesorech…
	Garyho pedalboard kompletní včetně volume pedálů.
	A ještě detail Garyho pedalboardu Boss krabičkami (mj. flanger BF-2, analog delay DM-3 a chorus CE-3, vlevo pak DS-1). V efektovém racku byly dvě space echa (chorus/echo) Roland SRE555.

1989

Tak tohle je ta éra, o které jsem se zmiňoval nejvíc…
(Berte fotky jako dokumentární, lepší kvalitu jsem fakt nezískal…)

	Trojice Marshallů, uprostřed onen přemalovaný JMP SuperBass.
	Efektový rack s tehdy špičkovým 3s mono echem Roland SDE3000 a páskovým legendárním space chorus/echem Roland SRE555. Oproti předchozí sestavě tak Gary nahradil jedno páskové echo digitálním.
	Pedalboard už obsahoval kromě TubeScreameru i mj. Dimension-C DC-2 a pedály pro ovládání echa SDE3000.

Moje poznámky k tomuto systému tvorby zvuku:

 

To není o krabičkách před zesilovačem. To není o super procesorech nebo úpravách zesilovačů od nějakých tajemných techniků (tím narážím na zvěsti o Marshallech Eddie Van Halena, který říkal, že je má upravené od jednoho technika a nedávno přiznal, že to nebyla pravda, že byly úplně normální, ale chtěl pomoci kamarádovi, který měl servis zesilovačů). To je o tom, že tenhle Marshall hraje naplno a přitom krásně kreslí. Trochu dobarvíte TubeScreamerem nebo podobným OD a je to. A pokud je to moc nahlas a nebo chcete ještě efektovat, musíte ho pustit do odporové zátěže a tenhle zvuk sejmete linkou, naefektujete a pustíte do dalšího Marshalla, který hraje „lidskou“ hlasitostí. Takhle naplno kreslící zesilovač má obrovskou výhodu, že do čistého zvuku jdete jenom ztišením na kytaře. Zvuk není o tolik tišší, než při zkreslení. Chová se to nesrovnatelně líp oproti ztišování na kytaře při hře do zesilovače, kde zkresluje preamp nebo při hře přes krabičku. Je to jako byste tam měli ještě neviditelný kompresor, který neprodukuje další šum a dýchání zvuku… Při otočení hlasitosti na kytaře a zkreslení slyšíte každou notu, zvuk se neslévá, je pevný a zpěvný. Zkuste a uslyšíte ten nářez! Ale musíte mít ten správný zesilovač – ne každý zkresluje koncovým zesilovačem dobře. A jelikož jsou v tomto režimu mezi zesilovači poznatelné rozdíly, je jasný důvod, proč si svůj Supar Bass Gary tak cení.

Jednoduché schéma by tedy bylo kytara – kvákadlo – nabuzovací krabička (TubeScreamer s nastaveným malým zkreslením a větším výstupním napětím) – Marshall bez Masteru, ale s volume doprava – umělá odporová zátěž místo reproduktoru, aby se Marshall nespálil – z výstupu snížena úroveň na linkovou a vedena dále – efekty (Delay, Dimension chorus) – další Marshally s nastavenou únosnou hlasitostí – reproduktory.

Dá se tedy říci, že ten Marshall jede (skoro) na plný výkon a funguje tak jako velký a těžký zkreslovač.

A co tedy potřebujete ještě dalšího kromě Marshalla bez Masteru (čili jenom volume, žádné jiné zkreslení, než zkreslení koncovým stupněm)? V podstatě jsou ty další Marshally a efekty už jenom pro zpříjemnění, nejpodstatnější je nabuzovací krabička. Může to být Ibanez Tube Screamer, Boss overdrive (třeba SD-1 je velmi podobný Tube Screameru – má ale o jednu diodu víc a zkreslení ma malinko jiný charakter), můžete samozřejmě zkusit další overdrivy – třeba Nobels nebo i Behringerův TO-800, který už barvou evokuje Tube Screamer a který také mám a dokonce jsem s ním spokojen…

U výběru Marshalla pro tento typ provozu je to složitější. Je potřeba, aby vám dobře přenášel ony náběhy tónu – takový charakteristický znak tohoto typu zkreslení. Ale to není všechno: řada zejména napodobenin Marshallů má nepříjemné doznívání tónu, takže se nehodí pro tento režim práce. Nedá se říci, jestli ten který kus bude OK, je potřeba to zkusit. Musíte mít jinak samozřejmě zesilovač v pořádku s dobrými lampami, no a pak už čistý zvuk, volume doprava a zkusit. Pokud to bude takto dobré, akorát tomu bude maličko chybět, zařaďte Tube Screamer, stáhněte na něm zkreslení, přidejte hlasitost a mělo by to být ono. V tu chvíli máte legendární tón a je už pouze na vás, jestli z toho něco dostanete… Z českých kopií Marshallů mohu z praxe pouze doporučit Kopálka, to byly zesilovače, které pro tento způsob byly dobré. Nemohu doporučit Roždálovského, u kterého jsem nikdy nedostal z konce onu příjemnou limitaci, Čubíky ani Povolného. Z nových stavitelů zesilovačů nevím, je třeba zkusit…

Kdo další používá tento systém tvorby zvuku?
Kromě Garyho samozřejmě celá řada světových i našich kytaristů. Z našich můžu jmenovat třeba Miloše Dodo Doležala, který z takto používaných Marshallů přešel na Bognery a zase zpátky, dokonce používá i kopii Marshalla od našeho starého Kopálka… (škoda, že se těch pár kousků, které ještě jsou v oběhu špatně shání). Dodo říká, že 80% zkreslení jde z ohuleného Marshalla a 20% z TubeScreamera.

Ze světových kytaristů je typickou ukázkou třeba Roland Grapow (Helloween/Masterplan), který používá slabé struny 008, Tubescreamera a Marshalla JMP z roku 1973 (U Masterplan používá tranzistorový Fender ProRoc 1000).

Stejný systém ale používá i grapowův vzor, Yngwie Malmsteen. Tady je nastavení korekcí na jeho 50W Marshallu: Volume 10, Bass 5-7, Mid 2-5, Treble 6-8, Presence 4-6. Snímače historicky DiMarzio HS-3, struny Ernie Ball 008-046. Korg delaye pro echa i chorusy, Boss BF-2 flanger, Hush II proti šumu, CryBaby wah, jako krabička před Marshallem byl historicky na reklamách s DOD preampem 250, ale většinoou to v sestavách neuvádí. Dřív měl na podlaze pár krabiček od Korga, takže pro nabuzení ještě používal jejích Eq, občas používal i jejich kompresor.). Ze starých hráčů také třeba Bernie Marsden z Whitesnake a pytel dalších…

Svého času jsem používal právě také Ibanez MetalScreamer (no on je to vlastně TubeScreamer), Marshalla JMP z roku 1973, to hrálo do zátěže, za tím byly Boss krabičky (delay, eq a pod.), z toho to šlo do kopie Marshalla, která hrála už na nízké hlasitosti do reprobedny. Hrálo to skvěle, akrát se mi to špatně stěhovalo… Časem jsem tedy přešel na mapové preampy, ale občas se mi po tom zasteskne, ten zvuk je přeci jenom osobitější – reakce na hru je výborná, dobře se na hraje.

Tak a jdeme zpátky a ještě se podívejme na garyho novější sestavy:

 

Nová éra aneb prodávat se musí

V novější éře přešel na aktuální modely Marshallů – DSL z ředy JCM 2000, z čehož moc nadšen nejsem. Ne že by to nehrálo, ale prostě je slyšet to, že zvuk už tak nereaguje na změny stylu kytaristy, už je to spíš vydřený zvuk, takový, který koupíte v každém papírnictví… Evidentně bylo (=podle mne) potřeba vyhovět výrobci, protože zvuk není lepší, než z jeho starých JMP. A to ani na turné Monsters of rock v roce 2003, kteréžto CD seženete například i v levných knihách (to jsou paradoxy…).

Zde používal toto vybavení:

	Kytary: Gibson Explorer, Gibson Gary Moore Signature Les Paul Standard (se snímači Tom Holmes – humbuckingy). Zesilovače: 2x Marshall DSL100, každý hraje do jedné bedny Marshall 1960B 4×12 s reproduktory Celestion G12-75T
	. Efekty: DOD Supra Distortion, DOD Death Metal Distortion, DOD Mystic Blues Overdrive, Ibanez Chorus, Ibanez Delay III, Ibanez TS-10 Tube Screamer, kvákadlo Dunlop JH-1, dělaný přepínač kanálů na DSL100 a pro zapínání reverbu na Marshallech.
	Struny: Dean Markley Nickel Steel Electrics (.010, .013, .017, .030, .042, .052.)

1999

	Sestava pro Different Beat Tour obsahovala kromě JCM2000 i Fender zesilovače, efekty Boss DM-3 a TR-2, echo DDL-20, Marshall BB-2 Bluesbreaker II a SV-1 SuperVibe, Ibanezův TubeScreamer TS-10 a kvákadlo Vox.

2001

	zesilovače Marshall JCM2000 a Fender v roce 2001
	Garyho pedalboard a (mj. efekty Marshall BB-2 Bluesbreaker II, Ibanezův TubeScreamer TS-10 a echo DDL20 a Line-6 DM-4, kvákadlo Vox, volume pedál FV-100 a simulaci španělky Boss AC-2).

2007

	Na koncertě v Dublinu 2007 používal v pedalboardu kromě ladičky Boss TU-2 a přepínací krabice pro zesilovače zejména Ibanez TubeScreamer TS-10 pro nabuzení Marshallů, CryBaby, T-Rex Replica delay/echo a chorus. Krmil tím opět zesilovače Marshall JCM 2000. Gary v této době používá dva zesilovače DSL50, jeden na čistý zvuk a druhý v režimu OD2.
	V roce 2007 si ale nechal vyrobit na přání repliku Marshalla Plexi u firmy Category 5. Je to v podstatě klasický Marshall Plexi s malými úpravami, takže by bylo skvělé se dočkat návratu ke starému dobrému zvuku – i když jako firemní jezdec Marshalla nás asi stále bude zásobovat předváděním aktuálních modelů firmy…

A ještě jsem si dovolil takový fiktivní malý odpovědník k volume doprava s Marshally bez masteru:

Dostanu tenhle zvuk z digitálních simulací zesilovačů?

Pravděpodobně ne. I když se třeba dostanete na podobný frekvenční průběh, reakce simulace na hru kytaristy je pořád lehce jiná (blíží se to, ale…). Ten, kdo ucítí největší rozdíl bude kytarista. Bude se vám prostě hrát výrazně hůř. Zvukař vám ale řekne, že vymíchat se dá leccos – a bude mít svou pravdu. Na YouTube je pár pokusů napodobit zvuk a styl, ale často je problém s tím, jak dotyčný hraje – zejména si to lidi kazí špatným timingem, tím, že hrají před dobou a podobně, to jim je pak podobný zvuk k ničemu.

Vyhovuje pro tento systém tvorby zvuku jakýkoliv Marshall?

Ne. Chce ten nejjednodušší Marshall – třeba JMP s plně lampovou signálovou cestou. Řada Marshallů obsahuje v cestě diody a někdy i integrované obvody. Už za první elektronkou ale jdete s hlasitostí naplno a tak celá signálová cesta musí být pro takovýto signál připravená. Nejlepší na to jsou ty nejjednodušší zesilovače – už proto, že méně prvků znamená obvykle méně šumu či rušení v signálu a zvuk je takový „nejdynamičtější a nejlépe reagující“.

Potřebuji pro tento režim originál Marshall?

No to určitě ne, ale je potřeba si vybrat zesilovač tak, aby kreslil koncovým stupněm příjemně, vyrovnaně a bez rušivých dozvuků (při doznívání tónu) či pazvuků. Podobný zesilovač umí nejenom řada butikových výrobců po světě, kteří nyní vyrábějí JMP verze se snahou o maximální podobnost originálu (a i maximální cenu), ale určitě ho umí i řada českých výrobců (jak jsem již psal, tak nikdy jsem tenhle zvuk nedostal třeba z Roždalovského zesilovačů, musel jsem je upravovat a často ani to nepomohlo).

Je nutné použít EL-34?

Do jisté míry ano – pokud porovnáváme třeba s 6L6. Jde o to, že americké 6L6 jsou mnohem déle čisté, kreslí až při velmi vysoké hlasitosti, zatímco nástup zkreslení EL-34 je pozvolný a to je právě to, co potřebujete, abyste mohli ovládat zkreslení hlasitostí na kytaře. IObecně ale pro limitaci koncem se ale dají použít i 6L6 a další, testovali jsme to třeba na Peavey Mace 160W, kdy to na čistý kanál a volume doprava hrálo pěkně, akorát nám tekla krev z uší…
Mám také postavené malé 30W kombo, které je v podstatě zapojením Marshall JMP, ale v konci jsou 4x EL-84 a vyladil jsem si ho pro právě tento způsob hry a je to varianta, která celkem hraje a přitom vám neutrhne rámus hlavu. Vaši servisáci a ti, kteří se vám starají o zesilovače ale určitě najdou adekvátní řešemí – může být i jiné, experimentům se meze nekladou. Ovšem EL-34 mají přeci jenom trochu jiný (=svůj) zvuk…

Takže tolik k jeho vybavení…

A že se vám to nedaří z Marshalla vymlátit? Ono to asi nebude jenom v zesilovačích, ale i v rukách a zejména v hlavě…

Koneckonců na koncertu V Leedsu 2009, kide jsem byl, hrál skoro celý koncert na Telecastera a jak mu to hrálo…