Kromě velkých sálů a klubů, kde je buď fixní zvukař nebo si najímáme samostatného, musím často ozvučit i menší prostory, kde mi přijde zbytečné zvát někoho dalšího. Sice nemáte takovou zvukovou kontrolu nad poměry v sále, ale vzhledem k tomu, že malé akce hraji spíše v duu/triu, případně se zvučí jen něco, tak výsledek může být při dostatečně kvalitních komponentách slušný – a to i při udržení nízkého rozpočtu, protože pořídit malé PA za několik set tisíc není problém, ale byl by trochu problém s návratností investice.

Behringer Eurolive B412DSP

Před delší dobou jsem kupoval nové aktivní reprobedny – jako hlavní na malé akce – a i když jsem zvažoval různé značky, našel jsem v jedné zvukařské diskuzi zajímavý názor Safy, který sice pracuje v Audiopro, ale přesto poskytuje informace, kterým jsem se naučil důvěřovat – a to i když se baví o produktech, které prodává. Psal tam velmi hezkou větu o tom, že ho reprobedny B412DSP velmi překvapily, jak jsou lineární. A to bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Pokud zvučíte (nebo hrajete), tak určitě znáte klasické bedny s 15 palcovými basáky a piezo výškáči. Standardním výsledkem jsou nepřirozené sykavky, dělící kmitočet v pásmu, které je nejchoulostivější pro zpěv a kde už velké basáky  nehrají a výškáče ještě ne. Tak tímto směrem jsem se před lety už nechtěl vydávat – a s odstupem mohu říci, že jsem udělal velmi dobře. Co chvíli někdo chodí a ptá se, jak to, že mi to hraje tak dobře. Já sice používám některé další procesory pro úpravu zvuku – a samozřejmě také kvalitní mikrofony BeyerDynamic, o kterých jsem již psal - ale skutečně hodně se na tom podepisují aktivní bedny Behringer B412DSP.

Je to malé, je to těžké – co je to?

„Gorilla“ bedny od Behringera jsou skutečně slušně težké – tak, že si dávejte pozor a nenoste bednu jen za jedno ucho, nevydrželo by (jako u mne). Pěkně je vozte na skládacích rudlících a noste v obou rukou. Pronesou se, 30 kg je znát… Výkon na štítku 600W je RMS 400W (600W je špičkových), ale to je výkon dostatečný. Jelikož je bedna se oddělenými zesilovači pro basy a výšky, tak je to 320W pro basák a 80 W pro výškáč.

Reprobedna má 12“ basák a 1,75“ titanovou hornu. Dělící frekvence je 1.7 kHz, ale jedná se o digitální aktivní vyhýbku se strmostí 24dB na oktávu a kvalita výhybky je znát.  Není to ale pouze strmostí výhybky – to, co se na zvuku zpěvu velmi projevuje, je výborná fázová a časové korekce výstupu pro oba systémy – přesně v těch místech, která jsou pro zpěv velmi citlivá, je B412DSP rovná jak Route 66 přes prérii.

Nechtěl jsem tehdy patnáctipalcové bedny kvůli určení: jejich hlavním cílem mělo být zvučení akustických akcí, malých bluesových akcí či firemních párty. Právě nepřesný zvuk většiny patnáctipalcových reprobeden mne přivedl k B412DSP. A jelikož už jsem je x-krát použil i pro jazz, malé disco, zpěv přes tvrdě rockující základ a další, tak mohu říci, že vždy jsem ocenil tu perfektní čistotu zpěvu. Obzváště patrné to je na akcích, kde se střídám s jiným malým PA, které obsahuje klasické bedny s 15¨ + nějaká horna. To se pak obvykle vůbec divím, že přes to mohou hrát a nikomu to nevadí.

Co ještě dalšího ony bedny umí:
+ digitální nastavitelná šumová brána
+ dvojitý kompresor/limiter pro ochranu systému
+ dvojpásmové korekce
+ 2 XLR linkové/mikrofonní vstupy, řečníky tak ozvučíte i bez mixu
+ 1 XLR výstup, třeba pro propojení s další B412DSP
+ možnost položení na bok a použití jako odposlechu

No a málem bych zapomněl, že ono DSP, které to celé řídí, je 24 bit/48kHz. Na zadní straně najdete přepínač DSP hudba/řeč, ovládání šumové brány a automatického vypnutí bez signálu, 2 hlasitosti pro jednotlivé vstupy, basy/výšky, 2x XLR vstup, 1x XLR výstup, vypínač, IEC-320 síťový konektor a LED pro kontrolu zapnutí a aktivaci šumové brány. LED na čelní straně indikuje limitaci, takže zvukař zdálky vidí, že bude PA už limituje. Nicméně díky internímu limitéru je zvuk pořád křišťálově čistý a do reprodukce zkreslení se B412DSP vlastním přičiněním pouštět nechce.

Za sebe mohu říci, že spokojenost maximální i po x desítkách akcí, takže bedny už jsou dost otlučené, ale hrají stále skvěle.

Behringer B210D

Tak a tohle je letošní novinka, na kterou jsem čekal dlouho. Malé, ale výkonné a zvukově čisté. Když přišly v únoru do Prahy, musel jsem je okamžitě pořídit a nahradit jimi svoje staré odposlechy.

Jste spokojeni s odposlechy v klubech?

Já tedy cestuji po klubech léta, ale příliš spokojen s odposlechy nejsem. Pokud se v předchozích odstavcích zmiňuji o nečistě hrajících PA bednách, tak o to více se tyto nectnosti projeví při použití v tak kritické aplikaci, jakou je odposlech. Jak můžete hrát dobře, když neslyšíte čistě ta správná pásma? Je přece úplně jedno, když odposlech na pódiu bude umět zahrát 30Hz – tyhle frekvence přeci pro korekci vašeho ladění a feelingu nepotřebujete. Co ale potřebuji naprosto přesně slyšet, jsou přesné středy a dostatečně pevné základní rytmické tóny. Ne anonymní hučení a sykot ve výškách. Chci slyšet tóny tak, abych se měl podle čeho orientovat. Ven ať si to zvukař nabasuje a upraví dle libosti – to je jeho práce, ale na pódiu potřebuji konkrétnost. A pro malé akce jsou B210D přesně to, co mi to splňuje.

Rozměrově jsou to malé bedny, 10 palců basák a 1.35 palců hliníkový výškáč, ale zvukově jsou excelentní pro moje aplikace. PWM zesilovač ve třídě Class-D poskytuje výkon RMS 145W pro basák a 38 W pro výškáč. Rámusu udělají pochopitelně méně, než B412DSP (113dB@1m oproti 127dB@1m), ale v pohodě to stačí. I v tomto případě bedny obsahují procesorové řízení, limitér je optický.

Čeho si ale na akcích určitě všimnete, je váha. Pokud stěhujete PA sami, určitě víte, jak je každé kilo těžké. Nejenom, že jsou B210D digitální, ony přebírají z digitální sféry i tam běžné spínané napájecí zdroje. Díky tomu je tato 200W aktivní bedna jenom 9 kg těžká.

Jak vidíte, tak jsem na těchto bednách nenašel nic, do čeho bych se opřel. Jsem s nimi velmi spokojený a pokud bych si měl přeci jen rýpnout, tak bych se přimlouval za hlubší zapuštění potenciometrů na zadní straně. Zatímco B412DSP má potenciometry skryté dostatečně hluboko, tak u B210D je sice nahoře a dole zvýšený okraj, který základně tyto prvky chrání, ale z boku jsou nekryté a i když jsem zatím problém neměl, trochu se o ně bojím a chystám se, že tam přidám krycí lištu.

I když se dají nasadit na stojan, nejčastěji je používám na zemi jako odposlechy. Hrají natolik dobře, že když jsme hráli s kapelou druhý den po účinkování ve známém pražském klubu a zvučil jsem akci já, tak zpěváci a zpěvačky byli radostí bez sebe, že se konečně perfektně slyší. Takže moje resumé je stejné, jako v prvním případě: rozhodně doporučuji!

Pro úplnost ještě seznam konektorů na zadní straně: 1x jack vstup, 1x XLR vstup, 1x XLR výstup, hlasitost, basy, výšky, vypínač a síťový konektor IEC-320.

Měl jsem jistou dobu rackový V-amp Pro, koneckonců určitě jste četli můj názor na něj, do Muzikusu jsem psal o behringerově stacku se zesilovačem V-ampire, takže tuhle řadu znám za ty roky (od roku 2001) celkem dobře. V-amp přišel v době, kdy si kytaristé houfně kupovali první verzi Line6 POD a i když se často diskutovalo, že V-amp je kopie, hrál úplně jinak. Inspirace byla zřejmá, ale reálné zvuky jiné. Druhá verze V-amp 2 podstatně zlepšila kvalitu modelů zesilovačů a tak se V-amp zabydlel v nejednom bytě a dokonce i na řadě pódií (včetně některých známých německých kapel). Modrá barva byla dobrým poznávacím znamením, zatímco POD si za tvar a barvu od V.Redla vysloužil přezdívku „červená prdel“, prapodivný tvar kytarového těla u V-ampu si vysloužil spíše kroucení hlavou nad menší praktičností.

Co tedy V-amp 3 umí?

Vybavením je to klasický amp-modelingový kytarový procesor své kategorie.

Umí toho na levný procesor dostatečně:
– 32 modelů zesilovačů
– 15 simulací reprobeden
– 125 paměťových míst pro zvuky
– ladička a šumová brána jsou samozřejmostí
– běžné efekty: reverb, chorus, delay, kompresor, phaser, flanger, tremolo, leslie/rotary, automatické i nožní kvákadlo…
– má vstup pro další zdroj signálu pro cvičení
– má MIDI pro ovládání kontrolérem
– umí přepínat výstupní režimy pro hraní do mixu nebo kytarového aparátu, pro live má k dispozici samostatný sumární třípásmový ekvalizér s presence filtrem
– délku echa můžete nastavovat  pomocí TAP tlačítka

Pokud nemáte k počítači žádnou hudební zvukovku (myslím tím s malou latencí pro muzikantské použití), tak může být pro vás velmi zajímavé, že v balení najdete i samostatnou USB zvukovou kartu UCA222. Nemůžete jít tedy v V-ampu přímo do USB, ale díky UCA222 získáte slušnou zvukovku i pro libovolné jiné použití.

Staré vnitřnosti, nové vlastnosti

Na předchozích modelech mi trochu vadila „moučnost“ zvuku. Dalo se to trochu omezit, ale měl jsem prostě při hře pocit, jako bych měl struny a ruce zasypané moukou. Když jsem se dočetl, že V-amp 3 má „4 nové a 28 výrazně vylepšených modelů zesilovačů“, čekal jsem, že to bude jenom reklamní povídání pro ty, kteří se k předchozí verzi nikdy nedostali a nemohou srovnávat. Očekával jsem změnu pouze v barvě – a to zejména proto, že výkon procesoru 100 Mips se nezměnil. Zůstala i stejná vzorkovací frekvence 31 kHz, která je skutečně pro rok 2009, kdy šel přístroj na trh,velmi nízká. Samozřejmě je V-amp již od první verze 24 bitový.
Byl jsem příjemně překvapen tím, že se u Behringera skutečně poprali s moukou a ta ze zvuku docela zmizela. Potenciální výtka nízké vzorkovací frekvence je pouze hypotetická – pro danou cenovou relaci je kvalita velmi dobrá.

Nižší výkon procesoru vadí při přepínání presetů. Doba, kdy se čekalo na to, než se zvuk přepne na jiný, je nenávratně pryč. Doma při cvičení to nevadí, ale pódiu už je to znát. Podle nastavených efektů se navíc doba pokaždé liší. Toto je tedy v mých očích velké mínus pro live aplikace. Samozřejmě jsou akce a nasazení, kde to vadit nebude, ale v obecné rovině je to prostě dlouhá pauza, kterou bych od zařízení dnes již nečekal. Můžete namítnout, že to není určeno pro live, ale když už to má MIDI a live režimy nastavení, tak výrobce live aplikace předpokládá.

Modely zesilovačů prošly omlazením, docela se mi líbí i nový metalový Ultrazonic (starý V-amp byl už trochu old fashion), nemám výrazných připomínek (nemá cenu pitvat jednotlivé modely, pro běžné aplikace si vyberete, samozřejmě nedělejte si iluze, že pro live hraní to bude lepší než pořádný lampáč).

Nabídka efektů je standardní, chybí harmonizéry a pitch shiftery, ale pro běžné nasazení je nabídka v pořádku. Devět druhů reverbu vyhovuje i kvalitou pro běžné kytarové nasazení. Již klasicky máte v kombinacích možnost 2 efektů + samostatný reverb. V kombinacích kombinujete například chorus + delay,  flanger + delay, chorus + kompresor a tak podobně. Máte možnost přes MIDI ovládat parametry efektů (pomocí CC), například rychlost chorusu, na panelu je to trochu horší, hlavní ovládací prvky pro efekty jsou typ efektu/kombinace a intenzita. Na jednom potenciometru tak máte intenzitu třeba chorusu i echa, k regulaci intenzity druhého efektu se dostanete pomocí stisku tlačítka 2nd a otáčením potenciometru. Je to sice horší, než samostatný potenciometr pro všechny funkce, ale zvyknete si rychle. Reverb je samostatný a tak má samostatný potenciometr pro intenzitu.

Editace zvuků, tedy něco složitějšího, než jen vybrat model zesilovače, základní nastavení EQ a efektu, se provádí v režimu Edit, kdy můžete měnit spec. přidání gainu pro zvuk (trochu mění i charakter modelu), můžete si vybírat typ reproboxu i typ reverbu atd. Po chvíli s manuálem to nečiní problémy, ale samozřejmě pokud jste nikdy V-amp neměli, doporučuji chvíli cestovat i s manuálem. U mne je to něco jiného, já na V-amp narazil poprvé před řadou let a také jsem nejdřív koukal do manuálu. Jsou efekty, kde manuál nepotřebujete, ale díky absenci LCD a zdvojení funkcí na ovladače je start u V-ampu s manuálem nutný pro plné pochopení toho, co to vlastně všechno umí.

Trochu mne zklamala ladička. Stabilita zobrazovaného ladění není nejlepší a mezi mými ladičkami je zcela vzadu (mám několik samostatných ladiček i ladičky v procesorech a i v mobilu).

Designový kus nábytku?

Léty prověřený tvar se možná líbí Behringerovi, já z něj nadšený nejsem. Pár mých výhrad:
– přístroj by mohl být skoro o 2 cm nižší. Nejenom to šlo uvnitř uspořádat lépe, ale má i velmi vysoké nožičky. Spolu s knoflíky je to zbytečně vysoké pro cestování, nejde to ani schovat do 1U v racku
– jacky a konektory na všechny strany se mi nelíbí. Když bych chtěl ježka v kleci, tak si ho pořídím samostatně. Mám radši, když se dají kabely zorganizovat, toto provedení je horší pro pevnou instalaci i instalaci v nějakém live prostředí. Na levém boku vstup na footswitch, na jedné straně šikmo vzadu MIDI a napájení, vzadu výstupy, kousek od toho vstup pro externí signál (s regulací hlasitosti!), vpravo kytarový vstup a kousek nad ním výstup pro sluchátka… Ano, pokud bych to měl jen na stole, tak to jde, ale měl jsem to i na live akci a nevyhovovalo to chaosem mezi dalšími kabely. Rovněž tak u mne ve studiíčku není místa mnoho a tak bych ocenil klasický vzhled a uspořádání.

Čas na zhodnocení?

Mám ho tady minimálně 2 měsíce, takže si myslím, že už je čas na zhodnocení. Ano, za ty peníze je to slušné. Netestoval jsem sw vybavení (nahrávací sw EnergyXT 2.5), které je dodáváno v ceně, jakožto legální a spokojený majitel Cubase jsem s tím nechtěl trávit čas, ale vlastní hw, tedy procesor i externí USB karta, jsou za ty peníze v pořádku. Zvukově se mi to docela líbí, na cvičení velmi dobré, na demáče také. Řadu zvuků bych se nebál použít i v definitivních nahrávkách („to se vymíchá…“ – jak vždycky říkal Zdeněk Šikýř ve Studiu Hostivař).

Pro live může být nepříjemná prodleva při přepínání, ale za cca 2.5 tisíce? Velmi dobrý poměr cena/kvalita…

+ vylepšený zvuk a nové modely
+ USB zvukovka v ceně
+ umí to, co je potřeba pro reálného kytaristu, netopí se ve zbytečnostech
+ pamatuje si poslední nastavený zvuk po vypnutí – i v případě, že není zvuk uložen!

- prodleva při přepnutí
– ladička by mohla být lepší…
– zbytečně narostlé rozměry

Já ho zhodnotil jako užitečného pomocníka a tak se mi tady docela zabydlel…

Jenom výjimečně krk už z výroby odpovídá mému standardu. Někdy stačí jen vyleštit pražce, často jsou ale některé pražce jinak vysoké a je potřeba srovnat výšku u všech (leveling).

Uvedený postup jsem si nevymyslel, není z mé hlavy. V podstatě se jedná o postup, který uveřejnil Radim Hladík na konci osmdesátých let v tehdejším časopise Melodia. Jelikož ale tento výtisk těžko seženete, zkusím to popsat svými slovy a doplnit o nějaké ty obrázky. Samozřejmě nechci konkurovat kytarářům, určitě mají své lepší postupy, toto je postup, který mi vyhovuje a šetří náklady, protože těch kytar mám víc a jen některé dávám na profi servis – a to pouze na přepražcování, ostatní si raději dělám sám.

Na fotkách tuto proceduru absolvuje akustika Cort, přestože je to jejich nejvyšší model, ani on neměl pražce úplně OK (podle mne).

Co pro práci budete potřebovat:

- hromadu samolepek/isolepy, kterou přelepíte hmatník. Nemusí moc lepit, může to být starší výrobek ? musí jít totiž nejen nalepit na hmatník, ale hlavně pak také dolů. Osobně používám asi 20 let staré kolo papírových samolepek již neexistujícího Státního zemědělského nakladatelství, které tak nějak splňuje požadavky. Určitě najdete nějaký model, který to splní

- skalpel, kterým budeme ořezávat samolepky na míru

- co nejdelší a nejrovnější jemný carborundum brousek. Dají se koupit jak v některých domácích potřebách, tak i v prodejnách typu Obi či Hornbach

- leštící pastu. Radim Hladík doporučoval Silichrom, ten se v obchodech už nějak nevyskytuje, já teď používám pastu na leštění starých laků

- jemné hadříky pro leštění a čištění

- líh

- olejíček pro napuštění rosewood hmatníku po dokončení práce (Jim Dunlop má celou řadu vhodných)

Nejprve si připravte pracovní místo

Je dobré si uvědomit, že s kytarou budete různě hýbat. Pokud jí budete mít na hrubším podkladu, poškrábete si jí na zádech. Krk pro takto jednoduchou údržbu nemusíte sundávat, dá se to bez problémů udělat s jen sundanými strunami.
Pokud bude nebezpečí odření kytary, nalepte na na kytaru krycí plochu, která se nebude pohybovat vzhledem ke kytaře.

Zakrýváme hmatník

Když máte tedy kytaru vhodně umístěnou na stole a struny jsou dole, můžete přelepit hmatník.Jde o to překrýt celý hmatník a následně jemně oříznout lepenku těsně kolem pražců. Z lepenky musí nakonec vykukovat pouze pražce. Ořezávání skalpelem vyžaduje trochu úcty k nástroji ? máte naříznout jen lepenku, nikoliv řezat do kytary. Naříznete lepenku těsně nad a pod pražcem a proužek lepenky nad pražcem snadno strhnete.

Tak takhle nějak by měl vypadat zakrytý hmatník. Prostě udělejte to tak, aby koukaly jenom pražce. proč, to je jasné z tohoto snímku: leštěním získáte množství svinstva, které byste si zanesli na hmatník.

Další krok je závislý na tom, jestli chcete jen pražce vyleštit nebo je i srovnat.
Pokud chcete srovnat pražce, vezměte do ruky brousek (musí být skutečně velmi jemný, rovný a dlouhý) a přejeďte zlehoulinka po pražcích. Jelikož jsou pražce měkké, okamžitě uvidíte plošky, které vám prozradí, kde je vysoko a kde je pražec nízký. Stačí takto zlehka několikrát přejet a uvidíte, že nezbroušené plošky z pražce zmizí – zbrousíte ty vyšší, samozřejmě nízký pražec moc nezvýšíte… Jde o to dostat zbroušené plošky na vrchu pražců do stejného vzhledu. Myslím, že vám to hned dojde, až to uvidíte v reálu. Samozřejmě opatrností není nikdy nazbyt ? to, co sbrousíte, už nevrátíte a účelem není udělat bezpražcovku. Takže velmi opatrně, stačí skutečně málo a velmi jemná práce.

Tímto jemným broušením si připravíte hmatník tak, že si budete jisti, že všechny pražce jsou stejně vysoké. Hrát se na to ještě nedá, protože je potřebujeme dokončit a vyleštit.

Leštění pražců

Po práci s brouskem máme sice srovnané pražce, ale mají ostré hrany a potřebovaly by vyhladit. Za tím účelem máme Silichrom, Tempo pastu nebo něco podobného k jemnému leštění. Naneste trochu pasty na jemný hadřík a postupně vyleštěte jednotlivé pražce. Uvidíte, jak mizí hrany a pražce se opět zakulacují. Když se vám jednotlivé pražce líbí, vemte to hadříkem po celé délce hmatníku a vyleštěte pražce jak nejlépe to zvládnete. Uvidíte a hlavně ucítíte při hře, že to bude po pražcích úplně jinak lítat.

Čistíme a dokončujeme

Při leštění zjistíte, že niklové pražce pouštějí dost svinstva a tak je potřeba nejprve lehce očistit hadříkem pražce, pak odlepit polep hmatníku a nakonec očistit i hmatník od případných zbytků lepidla z lepenky. Používám jemný hadřík lehce napuštěný lihem, když se líh používá v rozumné míře, nezpůsobuje žádnou destrukci.
Pokud upravuji nelakovaný hmatník (např. Rosewood), je závěrečná fáze obvykle zakončena napuštěním hmatníku speciálním olejíčkem. Nejenom že hmatník příjemně ztmavne, ale také nebude vyschlý a je příjemnější na omak. Používám Deep Conditioner od Jima Dunlopa, ale na trhu je více produktů.

Tak a je to. Pokud jste pracovali pečlivě, s úctou k nástroji a s vědomím, že cokoliv přeženete, může původní stav spíš zhoršit, měl by být výsledek odměnou. Pokud se vám něco na postupu nezdá, tak mi napište, ale používám toto schéma přes dvacet let na svých vlastních kytarách a fungují mi dobře.

Upozorňuji, že pokud něco ubrousíte, už vám to tam nepůjde vrátit – takže fakt pracujte opatrně a jemně!

Takže opatrně vpřed a taky mi napište, jestli vám tenhle postup pomohl…

Tak a teď už pojďme do truhlárny:

Dřevo na tělo kytary:

Lípa:

Lípa je měkké dřevo s pevnými vlákny. Je relativně levná mezi osatními kytarovými dřevy a snadno se v továrně opracovává, řeže a lepí. Měkkost lípy znamená, že ostré výšky jsou potlačeny a uhlazeny. To pomáhá kompenzovat plechový zvuk, způsobený nožovými kontakty tremola. Měkkost také způsobuje slabší podání spodních frekvencí. Lípa je váhově lehká, ale ne z důvodu velkých pórů, spíše v celkové hmotě. Hluboké, dýchající sub-basy v lípě nerezonují. Redukce těchto frekvencí nechává středy zaznít v hypotetické zvukové křivce. Je velmi dobře použitelná pro typický rozsah kytary a velmi dobře použitelná pro sólovou kytaru z důvodu svého „out front“ zvuku. Komplexní harmonické a výšky jsou potlačeny a nechávají silný základní tón.

Poznámky k produkci: Vypadá to, že japonské továrny jako Ibanez, získávají snědší, více uniformní lípu, zatímco ostatní asijské továrny jí mají více zabarvenou do žluta. A vypadá to, že je mezi nimi velký rozdíl ve zvuku. Čistější, tmavší lípa produkuje více zvuku, zatímco více žlutá méně kvalitní má více z nežádoucích zvukových vlastností topolu. Tvrdý spodek zdůrazněje omezenou dynamiku výsledných tónů.

Olše:

Olše je váhově lehká s jemnějšími póry jako lípa. Ale má velkou zatočenou strukturu zrn s tvrdými kruhy a sekcemi. Představte si typ struktury lípy, ale s tvrdšími letokruhy v celé struktuře. To přidává tuhost a komplexnost tónu. Zůstává více výšek, než u měkké lípy, ale také získává více prostoru pro basy. Máte tak širší spektrum tónů, které tak mají o malinko méně středů, než lípa.

Poznámky k produkci: Nejsou zde větší rozdíly mezi továrnami a produkcemi.

Bahenní jasan:

Nemůže být zaměňován se severským tvrdým jasanem. Bahenní jasan má velké, otevřené póry s tvrdámi a měkkými vrstvami u každého letokruhu. V zásadě tak máte velmi tuhou kostru s otevřenými a měkkými póry
uvnitř. Je velmi rezonantní v celém zvukovém spektru. Má čisté zvonivé výšky, čitelné středy a silné basy. Učesané středy se náhodně liší, což bude odlišovat zvuk každé kytary více, než u olše nebo lípy. Dvě těla z bahenního jasanu se budou od sebe výrazně lišít, což je rozdíl oproti podobnosti zvuku z olšových nebo lipových těl. Těžší kus nebo kus z výše rostoucí části kmene bude mrtvější a více bez života, bez všech výšek a sustainu tvrdého dřeva nebo otevřenosti měkkého dřeva.

Poznámky k produkci: Masová produkce asijských továren by měla být kontrolována na váhu a otevřenost struktury, pokud to povrchová úprava dovolí. Jasan používaný ve velkých továrnách má vyšší poměr špatných
kusů, než menší výrobci nebo američtí výrobci, pravděpodobně z důvodu, že používají americké dřevo.

Mahagon:

Otevřená zrnitá struktura s velkými póry. Mahagon má více uniformní strukturu zrn a hustotu než bahenní jasan. Jeho hustota je u letokruhů konstantní i při porovnámí u jednotlivých letokruhů. Jeho vnitřní stabilita je
obsažena ve struktuře, nikoliv v kostře s měkkými sekcemi mezi ní. Jeho stálá hustota lehce komprimuje středy a to může být považováno za důsledek tlustého zvuku, protože produkuje dobré basy a nižší středy. Bez zvýrazněných středů, které jsou odpovědné za dynamiku, je to více „hradba zvuku“. Není to tak, že by neměl středy, protože rezonuje i v těchto frekvencích, ale nereaguje na nich tak, jako olše nebo jasan. Upravuje také vyšší střední pásmo pro více nosový charakter zvuku. Je dobře vyvážený poměr základních tónů a harmonických pro vyšší sólové zvuky. Vyšší noty jsou bohatší a tlustější, než u olše nebo jasanu.

Poznámky k produkci: Je mnoho druhů mahagonu, ale pokud má jiskru jako některé japonské a americké kytary, tak bude znít podobně kus od kusu. Hezčí kus mahagonu má snahu hrát si s barvami a výsledek pak vypadá jako široké pruhy, téměř jako by byl poskládán z jednopalcových pruhů. Katalogové fotky často zobrazují lepší kusy, než zbytek produkce.

Ořech:

Tmavší dřevo se zrnem podobným jasanu, ale s hustotou podobnou mahagonu. Je tvrdší a hustější, než mahagon, jeho zvuk je tedy jasnější, ale otevřené póry zaručují plné středy, které jsou jakoby v některých pásmech komprimované, ale v ostatních dynamické. Je u něj nosová frekvence reakce na rytmickou hru, zatímco sóla jsou zvýrazněná. Má dost výhodných vlastností jiných kytarových dřev. Má rychlý náběh tónu a pevné basy jako jasan, ale kulatější výšky jako mahagon a účinnou strukturu středů jako olše. Záporem je jeho těžší, neohebnější tón. Nereaguje tak na změny snímačů. Snímače musí být pro tuto kytaru dobře vybrány. Ořechové tělo bude diktovat charakter zvuku více, než jakékoliv jiné dřevo. Těžší kus bude produkovat více středů a výsledkem bude nosový zvuk bez života, proto musíte pečlivě vybírat kus s otevřenou strukturou a rezonantní ve všech hlavních kytarových frekvenčních pásmech.

Poznámky k produkci: Dejte si pozor na těžké kusy. Extrémně těžké kusy nepřidávají nic dobrého ke zvuku kromě (možná) většího sustainu. Ale toho je vždy v ořechu dost.

Koa (akácie):

Olejnatější, než mahagon nebo ořech, je hustější, než mahagon, ale ne tak výškový, jako ořech. Je to olejnaté dřevo jako rosewood, které vyzdvihuje některé výšky při náběhu tónu. Ale potom jeho hustota je zase zmírní. Pocit výšek je přítomný, ale omezený. Nevyskočí ze zvuku jako rozbití skla. Jsou více všudypřítomné. A jsou více ve vyšších středech, než ve skutečných výškách. Je to také velmi muzikální dřevo pro někoho, kdo hledá základní nebo méně expresivní zvuk třeba do blues (hard picking blues).

Poznámky k produkci: Koa je vzácné dřevo, jehož cena se dramaticky hýbe. Často se velmi výrazně zvyšuje. Koa s hezkou kresbou je velmi vzácná a řeže se na topy kytar.

Korina:

Něco jako „super-mahagon“ nebo „mahagon de-luxe“. Zrna jsou podobná a také zvuk je podobný. Má ale sladší středy a lépe reaguje. Ačkoliv znra vypadají podobně, materiál samotný má menší hustotu. Takže pokud váží více, než stejně velký kus mahagonu, tak je to spíš vyšší vlhkostí než vyšší hustotou.

Poznámky k produkci: Korina je zřídka používané dřevo, je dražší a méně častá než různé odrůdy mahagonu. Toto respektuje cena Koriny.

Měkký javor:

Používaný v Koreji, není tak tvrdý, jako tvrdý javor. Ale stále je trochu těžký, se zvýrazněnými vyššími středy a dutě znějící v basech. Chybí extrémní výšky, protože póry jsou dosti těsné a to výšky.komprimuje. Některé zvukové kvality mohou být obnoveny použitím vhodného snímače, pokud chcete řvavý středový zvuk pro kobylkový zvuk nebo suchý, uhlazený doprovodný zvuk.

Poznámky k produkci: Korejské továrny ho milují, z nějakých důvodů ho mají hodně za málo peněz. Je obtížněji opracovatelný, než lípa, ale výsledkem jsou čisté, ostré řezy, což značí, že to nemusí příliš opravovat nebo nahrazovat.

Tvrdý javor:

Tohle dřevo křičí. Je hlasité v silných vyšších středech, ostrých výškách a potlačených, ale pevných basech. Snímač, který produkuje dobré basy, je najde v těle z tvrdého javoru, ale budou stále pevné a nebudou tak
reagovat s hlasitým half stackem…

Poznámky k produkci: Velmi těžké a velmi tvrdé dřevo. Málo se používá v továrnách. Dělají se z něho dobré kytary s tenkým tělem.

Smrk:

Velmi měkký na dotek, je extrémně tuhý z důvodu celkové hustoty. Je podobný olši, je to další dřevo s tvrdou kostrou a měkkým masem. Bude produkovat báječně rezonanční otevřené středy, tlumit náběh tónu ve vyšších frekvencích a bude mít dostatek basů a dechu. Z důvodu hustoty nebude zvuk tak průrazný, protože bude mít méně středů, než lípa. Středy budou vyvážené v dynamice a síle s přídavkem čistých výšek a basů. Je to pravděpodobně nejpřijatelnější celospektrální dřevo.

Poznámky k produkci: Zřídka používané, protože kvůli měkkosti vyžaduje tvrdou povrchovou úpravu nebo kompozitní „krunýř“ jako Parkery. Parker není nejlepším reprezentantem zvuku smrku, protože u něj je řada unikátních konstrukčních postupů a umělých materiálů. Bude dobře fungovat s polepem dýhou nebo s vrchní deskou a komprimovaného zvuku se můžete zbavit použitím vlepovaného krku.

Lacewood:

Lacewood je skutečně dřevo mnoha hustot. Rumově zbarvená kostra je tvrdá jako koa nebo ořech a masitá, našedlá výplň je jako olše. Dvojitá hustota bude některé tóny zvýrazňovat a některé potlačovat. Je jasnější než olše a bohatší než celistvý javor.Poznámky k produkci: Povrchová úprava může být těžká, protože různé sekce absorbují nátěr různě. Olejové a těžké vícevrstvé nátěry jsou leší, než měkčí nitrocelulózové nebo akrylátové. Nátěr časem prohloubí zvýraznění struktury.
Rozšířené možnosti použití: Další dřevo pro extrémní basy. Dvojitá hustota poskytuje dobrou kostru pro udržení pevných basů. Menší je sladění s vyššími strunami z důvodu teplého zvuku měkčích sekcí.

Dřevo na vrchní desky:

Vrchní desky vytvářejí situaci, kdy náběh tónu je více ovlivněn vrchní deskou, zatímco rezonance a dozvuk jsou více ovlivněny základní deskou.

Tloušťka a profil vrchní desky určuje míru ovlivnění zvuku.
Lepený celek bude pevnější než jeden kus, takže se v zásadě sustain zvětšuje.

Javorová deska na lipovém tělu:
Čistý náběh tónu a vyrovnané výšky javoru vyrovnají redukci těchto frekvencí lípou. Basy budou stále potlačeny, ale celkový výsledek bude pokrývat větší rozsah frekvencí, než u samostatných kusů. Synamika nebude redukována kromě vyšších poloh, které jsou méně zastoupeny v samotné lípě. Zlepšení reakce ve vyšších polohách bude tedy více komprimováno a nebude tak jiskřivé v náběhu tónu jako například u bahenního
jasanu.

Javorová deska na mahagonu:
Základ klasických kostrukcí. Javor přidá jiskru mahagonu, ale basy a nižší středy mahagonu budou stále zjevné. Javor potlačí některé vyšší středy, ne z důvodu, že by je javor v těchto pásmech neměl, ale protože jsou naprosto odlišné od vyšších středů mahagonu. V tomto pásmu se tedy odehrává boj mezi těmito dvěma dřevy a výsledkem bude potalčení některých z těchto vyšších středů. To je část „uhlazenosti“ zvuku kytar typu Les Paul nebo PRS.

Javorová deska na olši:
Posouvá olši blíže ke zvuku jednodílného bahenního jasanu, ale bez dynamiky. Otevřená rezonance olše projde přes ostřejší náběh a jasnost javoru na horní desce. Efekt použití na olši je blízko použití na lípě. Vyšší středy javoru projdou, protože olše netlumí vyšší středy.

Javorová deska na bahenním jasanu:
Dobré rozšíření bahenního jasanu, které ale redukuje otevřenou, vzdušnou dynamiku jednodílného jasanu. Potlačuje rozšířené středové pásmo, ale ve skutečnosti neuhlazuje žádné pásmo. Dobře spolupracují. Přidává ke zvuku trochu rockového a country komprimovaného „vřískotu“ jako rozšíření komplexních basů a nižších středů jasanu.

Palisandrové vrchní desky:
Palisandrové vrchní desky přidají trochu sustainu díky hustotě, ale také díky svému vrstvení. Jeho olejnatost potlačí náběh tónu a vyšší výškové frekvence. Palisandr na mahagonu bude tedy hladký, zatímco palisandr na jasanu bude v sobě mít víc rezonance otevřených středů. Palisandr na olši nebo lípě bude zvyšovat sustain s malým vlivem na tóny vysokých středů, které budou potlačeny vrstvením, jelikož potlačení výšek palisandrem bude redundantní.

Koa vrchní desky:
Ozdobné nebo plné Koa vrchní desky budou znít podobně jako javorové desky s výjimkou, že nebudou pasovat moc dobře k mahagonovému tělu ve vyšších středech. Ačkoliv javor rezonuje více ve vyšších středech, vrchní deska Koa bude méně tyto frekvence tlumit a komprimovat.

Ořechové vrchní desky:

Podobné, jako Koa, vrchní deska bude mít o malinko méně výšek než javor, ale bude je méně komprimovat a tlumit při spojení s mahagonovým tělem.

Lacewood vrchní desky:

Lacewood má tvrdé tělo s kostrou typu „švýcarský sýr“ s měkkými kousky v „dírách“. Z důvodu své kombinace měkkých a tvrdých sekcí má tendenci více přebírat ze zvuku zadního dřeva na tělu. Pouze pokud je hodně tlusý, začne nutit svůj zvukový podpis tělu. Je to jako vrtání půlpalcových děr do Koa s jejich následným plněním olšovými špunty. Má dobrý vrch a sustain díky tvrdé kostře a těžce tlumené středy a basy díky menším, měkčím sekcím skrz.

Dřevo na krk:

Javor:

Nejpoužívanější dřevo na krky elektrických kytar. Javor má rovnoměrnou zrnitost, je silný a stabilní, méně reaguje na změny prostředí než ostatní tvrdá dřeva. Jeho tón je velmi reflexivní a směruje více energie do těla kytary. Všechny složky jsou vyvážené, vlepované javorové krky se méně podílejí na zvuku kytary a zdůrazňují dřevo těla.

Mahagon:

Rovnoměrná hustota dřeva tvoří stabilní krky a otevřené póry činí krk o trochu víc citlivým než javorový krk. Mahagon absorbuje o něco víc vibrací strun než javorový krk a komprimuje trochu náběh tónu a výšky.

Koa:

Zvuk je někde mezi javorem a mahagonem s trochou sladkých výšek navíc.

Palisandr:

Těžké, olejnaté dřevo. Palisandrový krk produkuje excelentní sustain s uhlazenými výškami. Základně s větším sustainem přicházejí jasnější výšky, ale to není pravda u palisandru. Tlumí vyšší harmonické, produkuje silný základ, který má stále komplexní harmonické ve středech a nižších středech.

Wenge:

Neohebný, pevný a stabilní. Wenge ořezává některé vyšší harmonické jako rosewood, zatímco rezonuje více v základních středech a nižších středech z důvodu své různé hustoty (v pruzích) a více uhlazuje střední a nižší střední harmonické.

Dřevo na hmatníku:

Možná více určující zvuk, než dřevo krku, hmatník je místo, ze kterého se spouští zvuk, je to kobylka na druhé straně. Rozdíly mezi hmatníky jsou stejně dramatické, jako rozdíl mezi pevnou kobylkou a tremolem.

Javor:

Velmi jasný a hutný, s velkou odezvou. Když je použit na hmatníku, javor zvýrazňuje obrovské množství vyšších harmonických a utahuje, skoro filtruje harmonické k basům a variace v náběhu trsátka.

Palisandr:

Nejpoužívanější hmatník. Palisandr (rosewood) je přirozeně olejnatý a hodí se dobře pro jakýkoliv povrch, který vyžaduje častý lidský kontakt. Zvuk je bohatší, než základní javor, protože „bloudivé“ harmonické jsou absorbovány do jeho olejnatých pórů.

Eben:

Eben má kousavý, křehký atak s hustotou javoru, ale s křehčí strukturou, víc olejoými póry a silnějším základním tónem, než má javor. Má obrovské množství perkusivních harmonických při úhozu trsátkem, které jsou záhy ztlumeny do velkého dlouhého sustainu.

Pao Ferro:

Jednoduše řečeno je Pao Ferro dřevo, které zapadá mezi rosewood a eben s podobnými zvukovými vlastnostmi. Má kousavější atak než rosewood, dobrý sustain a teplejší zvuk, než eben. Někteří říkají, že Pao Ferro obsahuje oblíbené vlastnosti obou dřev.

Další poznámky k použití:

Lípa není dostatečně tuhá pro pevný, dobře definovaný spodek, zvláště u krátké menzury. Nižší tóny budou mít dobré harmonické a dobrý základ, ale celkově středotónový zvuk.

Olše má pevnéjší basy než lípa, basy jsou i trochu hlubší.

Bahenní jasan je dostatečně tuhý pro křehké basy bez toho, aby se staly zamatlané. Otevřené póry pomáhají rezonanci nízkých tónů. Vyšší harmonické jsou jasnější v nižších hodnotách pro dobrý harmonický zvuk a ostřejší atak.

Teplé basy mahagonu a tlustý zvuk celkově dělají rozšířené basy velmi plnými a mohou působit nečitelnost signálu. Nízké noty jsou velmi silné a někdy přebuzují snímač. Jasný, aktivní snímač, který ztenčí výstup basů může být dobrý v kombinaci s mahagonem.

Pevné basy ořechu a učesaná dynamika středů ho činí dobře použitelným pro širší rozsah. Nemá snahu být zvukově zamatlaný pokud to není špatný kus s nažloutlými oblastmi.

Koa je, stejně jako ořech, dobrá alternativa k mahagonu. Bude mít pevnější basy s menším sklonem ke zvukové nejasnosti. Jemně potlačené vyšší harmonické budou produkovat silnější základ oproti ořechu s přidáním ostřejšího ataku.

Korina může reagovat v rozšířených basech stejným způsobem, jako mahagon. Mdlé basy měkkého javoru teké neznamenají žádnou tendenci k zamatlanosti při rozšířeném rozsahu. Může to být dobrá alternativa k lípě. Snímače musí kompenzovat jasné vyšší středy.

Tvrdý javor bude mít nejpevnější basy pro rozšířený rozsah. Nízké tóny budou mít ostrý atak, spousty harmonických a excelentní sustain.

Smrk je schopen přenášen rozšířené basy, je příliš měkký, ale ne tak, aby se zvuk stal úplně rozměklým. Průchozí krk, vrstvená vrchní deska nebo obojí může poskytnout pevnost, přičemž se vyzdvihnou dobré vlastnosti smrku: Jakákoliv vrstvená vrchní deska 1/8´ nebo tlustší zlepší nepropustnost na basech. Vrstvení zpevní zamatlaný zvuk těla.

Průchozí krk: Konstrukce průchozího krku produkuje výborný sustain. Dřevo krku silně ovlivňuje zvuk kytary, protože se nachází možná v nejdůležitější části těla: ve středu.

Na svojí staré lipové Ibanezce jsem zkusil u kobylky leccos – od různých DiMarzií po staré snímače, výborné Ibanez V2, které v osmdesátých letech dělal DiMarzio dělal pro Ibaneze, LaceSansory i všemožné Seymour Duncany (včetně SH-4 aj.) . Po letech jsem samozřejmě zjistil, že lipovou kytaru novým kouskům nenaučíš. Prostě hrála v podstatě pořád stejně, akorát s některými snímači hůř. Protože mi ale krk téhle Ibanezky z osmdesátých let strašně vyhovuje, určitě si jí nechám. Zvažoval jsem sice i výměnu těla, ale zatím jsem to vyřešil jinak – na základě doporučení jiných zahraničních kytaristů jsem zkusil kobylkový snímač, který trochu pozměnil charakter a vtiskl kytaře i jiný výrazový rejstřík.

Když jsem zvažoval snímače, zjistil jsem, že už toho nového moc nevím… Zkoušel jsem už fakt leccos. Ale po letech jsem úplně zapomněl na snímač, který jsem si kdysi chtěl koupit – Seymour Duncan SH-10, tedy Full Shred. Tento snímač se datuje také někam do druhé poloviny osmdesátých let, na tehdejší dobu prstolamačský snímač, který propagoval třeba Vivian Campell (od devadesátých let v Def leppard), ale z dnešního pohledu velmi zajímavý i pro jiné styly:

- nemá tak zničující výstupní napětí

- výsledek je velmi dobře artikulovaný, což potřebují nejem „shreddeři“, ale všichni, kdo si chtějí mít kontrolu nad tím, co se hraje

- frekvenční průběh (nejen) na lipovém těle je perfekně vyvážený pro rockovou hru. Basy nepřevažují, zůstavají perfektně čitelné, nepřehlcují preamp.

- perfektně reaguje na „pitch harmonics“, tedy napískavané tóny z vašich rukou

- existuje ve verzi jak pro standardní rozteč, tak jako Trembucker pro Floyd Rose

Poté, co jsem ho z Německa dostal ve verzi pro FloydRose (TB-10), jsem ho s jistým odstupem koupil i na LesPaula, kde jsem řešil vhodný snímač pro napodobení zvuku John Sykese z Whitesnake. On kdysi měl keramický Gibson Dirty Fingers, ale já chtěl něco bližšího jeho původnímu zvuku než jeho aktuální 57 klasiky a modernějšího než keramický Dirty Fingers. Ano – musím říci, že na LesPaulovi u kobylky se to pojí s krkovým Seymour Duncanem Jazz velmi dobře a dělá to přesně to, co jsem od toho chtěl. Takže v době, kdy píšu tento článek, mám hned dva – jeden SH-10 pro LP a jeden širší TB-10 pro Ibanezku. A oba hrají fakt skvěle.

Jaké vlastně bylo doporučení ze světa?

Když jsem hledal snímač ke kobylce na lípu, našel jsem velmi zajímavá hodnocení. Nejzajímavější z nich si dovolím ocitovat. Není to ale jediný názor podobného vyznění. Čili toto je názor uživatele Zimblotha na sevenstring.org:

The pickups I’ve achieved the best results in basswood have been:

Bare Knuckle Pickups

1. Cold Sweat <- by far the best pickup available for basswood IMO
2. Miracle Man <- a close 2nd, for more of an EMG like vibe but passive

Seymour Duncan

1. Full Shred <- This would be my choice if not a BKP.
2. Jazz (neck)

DiMarzio

1. Evo 2
2. Tone Zone
3. PAF Pro

Basswood is not a very pickup friendly wood, only a select few seem to be voiced optimally for it. I strongly recommend the Bare Knuckle ‘Cold Sweat’. Forget what I think, talk to other CS owners here on the forum who swear by them and they’ll tell you They only cost a bit more than what EMGs do as well, not too bad.

Takže pokud vám stále lípa nehraje tak, jak chcete, můžete experimentovat s Bare Knuckle, ale já zůstal věrný klasice a šel do SH-10/TB-10 a tak jí tímto doporučuji i všem tazatelům… Jinak z DiMarzií třeba zmíněné PAF Pro není to pravé pro lipovou kytaru s FR, zkoušel jsem tam fakt leccos…

V současné chvíli je ke stažení závěr koncertu – Beckova verze slavného A day in the life, aneb Beatles v písních a obvazech…. Má to 52MB, připravte se na delší stahování, ale myslím, že to za to stojí. Pro download klikejte zde:

Jeff Beck video

A ještě pár detailů k vybavení – pokud budete chtít konkurovat:

U Jeff Becka je to dost jednoduché: Fender Stratocaster na zakázku od Fendera, ale pozor – aktuální signované modely z továrny mají slabší krk, než má ten Beckův (trochu mi to připadá, jako starší CBS modely – učiněná kláda, ale Beck říká, že ne každé dítě má tak velkou ruku jako on a proto se s Fenderem dohodli, že nové signované modely (po roce 2000) budou mít slabší krk – mělčí C profil. Pokud chcete stejné dřevo, jako má Beck, hledejte starší modely…

Vlastní kytara je vybavena novými keramickými noiseless snímači Fender – nikoliv tedy Lace Senzory, jako při turné ke Guitar Shopu. Páka je normální Fender na dvou břitech, navíc jsou pouze LSR roller nuts – válečky pro bezproblémový pohyb strun na hlavě kytary, na prvních 3 strunách zdvojené. Prostě nic zcela mimořádného. Na dotaz, jak to dělá, že se mu kytara nerozlaďuje, Beck odpovídá „A kdo vám říkal, že se nerozlaďuje?“ Struny používá 0,11, někdy i 0,12, podlaďuje o půltón, struny dává tak nízko, jak to jen jde. Nejtlustší E je 0,48 nebo 0,50.

Aparát je také nesmírně jednoduchý – Marshall DSL 50W, v podstatě je řadou DSL/TSL nadšen a říká, že je to nejlepší, co kdy Marshall udělal. Dříve hrál i na komba Fender (Fendery Twin a Princeton za sebou, kdy jedno je přepínatelné jako zkreslovač). Takto hrál v době Guitar Shop (ale na koncertním turné měl tehdy Marshalla s předřazenou krabičkou) a říká, že to byla dost dobře použitelná sestava, dneska mu stačí Marshall… Kytary nejraději nahrává u sebe doma, kde má mixpult, jednoho Neumanna a Lexicon LXP-1 a tvrdí, že mu to hraje líp, než z jakéhokoliv velkého studia.

No asi je to z předcházejících řádků jasné – u Becka není žádné tajemství v aparátech a kytarách, je to v jeho hlavě a rukách. Abych nezapomněl – nehty na levé ruce si raději moc nestříhá, protože hraje prsty, říká, že pokud si je ostříhá, tak je to velmi bolestivé..:-)

Zajímavou postavou, která se v jeho kapele objevuje, je Jennifer Batten, kterou určitě spousta lidí zná z působení u Michaela Jaksona. Tak u Becka hraje nejen kytaru, ale hodně také přes MIDI snímač syntezátory.

Na rozdíl od Becka má obrovský aparát – 2 samostatné systémy, jeden pro kytarové a druhý pro synth zvuky. Na zemi má dva samostatné kontroléry a 3 vokume pedály + Digitech Whammy. Kytary používá Washburn Maverick se snímači Seymour Duncan. MIDI snímač je dost standardně Roland GK-2A. Kytarová sestava obsahuje Peavey 5150 zesilovač se dvěma Peavey 5150 4×12 boxy. Pro čistý zvuk používá ještě Digitech GSP2101 a pro napodobení akustiky Boss Acoustic Simulator. Synth část využívá MIDI převodník Roland GR-10, AKAI samplery a Roland JV-1080. Synth dále pouští do Peavey zesilovačů s keyboard reproboxy.

Struny používá Dean Markley 0,10 – 0,46, oblíbené trsátko Fender Jazz Heavy. Samozřejmě podlaďuje o půltón jako Beck. Během koncertu vystřídá cca 30 kytarových a 30 synth zvuků.
Základní technické informace tady přejímám z Guitar Playeru, rozhovor i popis byl skutečně příjemný a obsáhlý… Pokud by Vás zajímaly ještě nějaké detaily, napiště mi.

Grammy dostal Jeff Beck v roce 2001 za Dirty Mind z alba You Had It Coming (nejlepší rockový instrumentální výkon), v roce 1985 za skladbu Escape (nejlepší rockový instrumentální výkon) a v roce 1989 kolega z tria Tony Hymas za super album Jeff Beck´s Guitar Shop.

Tak až budete chtít poškádlit nějakého domýšlivého kytaristu, pusťte mu Becka… a kdyby náhodou tvrdil, že to zahraje taky, tak ho hlavně nahrajte a pošlete mi to…

Jak jsem mohl na Mr. Charlieho zapomenout? Vždyť jsem poslechem jeho kytary a aranží strávil tolik času… Pro ty, kteří netuší, bych měl snad napsat, že je to kytarista ze skotských Simple Minds.

A pro ty, kteří Simple Minds znají, bych měl dodat za sebe, že ne vždy byl pro mne Charlie zajímavý – v těch novovlných (neznám ty úplně nejstarší punkové skladby začátcích to vůbec nebylo o zajímavé kytaře, takže nebylo z tohoto pohledu moc co poslouchat. Ale jak dospívali, přidávala se i instrumentální zručnost a spolu s ní se naštěstí do hlavy dostávaly i vynikající nápady na zajímavé aranže a vůbec zajímavou kytarovou hru. A vrchol pak přišel pro mne v půlce devadesátých let, kdy také konečně dorazili do Prahy. Ten koncert byl úžasný, stejně jako deska Good new from the next world, která mu předcházela. A jestli skutečně chcete slyšet hru Charlieho Burchilla, sežente si záznam vynikajícího koncertu „Live at Glasgow 1995„. Ten se určitě jednak dá koupit, jednak se samozřejmě různě poflakuje po netu. Tam uslyšíte úžasně pestrou charlieho hru a také výborný a osobitý zvuk.

Update 2/09: Tak takhle vypadají originální trafa pro Sampson-era Matchless:

Tedy abych vysvětlil, odkud jsou fotky: ode mne. Sehnal jsem originální trafa od původních výrobců v Kalifornii a už je mám doma. Při cestě se mi trochu prohnuly kryty, ale to mi až tak nevadí – mám skutečné originály, původní trafa na 100% Matchless DC-30! Na cestě je Ceriatone chassis a čelní a zadní panely, budu mít tedy Matchless velmi blízko originálu – myslím, že se mi to povede 100% dostat na původní zvuk, který se nyní prodává za těch 10 000 dolarů…
Dlouhou dobu jsem nevěděl, jak ten skvělej zvuk dělá. Předtím ho nikdy neměl – byla to normální kytara, krabičkový zvuk, zesilovač… Nic moc. Takový neuměle hraný Marshall… A najednou se tam ozvalo něco, co má obrovský „headroom“, jak říkají za kopečky. Stačí, aby pohnul knoflíkem na kytaře nebo přepnul snímač a kytara krásně reaguje, ale pořád zůstává čitelná a krásně zpívá nebo podmalovává zpěv. Nikdy se mi nepodařilo napodobit tenhle zvuk – i když jsem měl různé zesilovače a mraky procesorů za spoustu peněz, bylo to na hony vzdáleno tomu, co s kytarou tehdy dělal Charlie. Ale v poslední době se objevilo i víc informací na internetu, takže jsem se konečně dozvěděl, v čem byl problém.

V roce 1989 byla založena americká firma Matchless a přestože se s jejími produkty moc často v Čechách nesetkáváme, narážíme na ní na každém kroku – je to častý objekt zájmu firem, které používají digitální simulace zesilovačů ve svých procesorech. Konkrétně mohu jmenovat Roland, který simuluje Matchless léta – a stále marně. Jelikož dneska už vím, jak Matchless SKUTEČNĚ hraje, tak vím, že v žádném Rolandu ta simulace nehraje ani náhodou jako Matchless. Je to pouze odlesk zvuku pro posluchače, ale pro muzikanta je to úplně jiná káva. Chybí ony reakce na hru, na změny na kytaře, chybí ten feeling… Chybí vlastně úplně všechno, co dělá Matchless vítězem anket a testů. A přitom je Matchless nesmírně jednoduchý a ani není moc revoluční v návrhu. Má v nabídce sice pár modelů zesilovačů, ale já bych zůstal o toho základního – u DC-30. Tohle celolampové combo má 30W a dva reproduktory (je nyní i jednoreproduktorové verzi a jako hlava) a má dva kanály – ty jsou ale samostatné, combo nemá přepínač… Má 2 + 2 vstupy, jak za starých časů. Řeknete si, že to je nějaká blbost, ale ona vlastně ani ne – můžete použít nějaký A/B přepínač a pro každý vstup pak předřadit speciální řetězec krabiček a efektů. Náhodou je dost dobrý nápad. Každý kanál má úplně jiný zvuk a tak se to dá skutečně prakticky využít. Stačí mít třeba jiné krabičky v řetězci před čistým vstupem, jiné před Dirty EF-86 vstupem a některé společné před A/B přepínačem…

Další rarita je, že jeden kanál (jasný, čistý) má sice dvoupásmové korekce, ale druhý – „dirty“ kanál – ani to ne. Má jenom otočný přepínač charakteru zvuku a gain. Sumární sekce má jenom ovaldač oříznutí výšek a master hlasitost (vypínatelnou). Neuvěřitelné – zesilovač skoro bez korekcí – a on hraje jak víno. A jaké víno! To není nějaké krabicové – to je archivní model…

Matchless DC-30

Vlastní schéma je strašně jednoduché. Koncový zesilovač je vlastně okopírovaný anglický VOX s jednou malou (ale špičkovou) úpravou pro omezování hlasitosti v koncovém stupni (master volume), ale jinak v podstatě AC-30 od Voxe s výkonem 30W (4x EL-84). Předzesilovač „Dirty“ kanálu je jenom jedna elektronka EF-86 a hurá do koncového stupně. V jednoduchosti je krása… Pak už jsou tam jenom dvě ECC-83 pro druhý (čistější a brilantnější) kanál.

Jedna z věcí, která se podílí na zvuku, je lampový usměrňovač, který může být vybírán podle zvuku, který chcete dosáhnout. Některé modely totiž padnou při hrábnutí do strun až o 50 voltů a to udělá měkčí tlustý zvuk. Jiný model naopak poklesne jen o 5-10 a zůstane vám více brilantní zvuk (úhoz trsátkem). Takhle to uvádějí majitelé DC-30 v diskuzích, kteří i měřili poklesy napětí (osazuje se jednou GZ34/5AR4 nebo dvěmi  5V4 podle zvuku, který chcete).
Všechno je provedeno point-to-point, tedy bez plošných spojů, rovnou se pájí drátky od patice elektronky k potenciometrům. V poslední době tomu také přicházím na chuť – pokud to jde, je to dobrá volba.
Matchless si ani trafa nevyrábí, ale kupuje je hotová. Na internetu se dají koupit sady pro stavbu kopií, ale pozor! Majitelé originálu DC-30 píší, že právě trafa jsou rozhodující a například trafa od Ceriatone naprosto nedosahují kvalit původních.

SC-30 se vyrábí i s jedním reproduktorem, ale klasická DC-30 má dva Celestiony, každý jiný. Na přání může mít efektové smyčky, jedna charlieho DC-30 má i reverb.

Celkově je to ale nesmírně jednoduchý  zesilovač, komerční cena je ale jako u správného butiku velmi vysoká.

Jak vidíte z označení na chassis, je to skutečné charlieho Matchless… A jak píši o kousek výš, mohou být osazeny až dvě usměrňovací elektronky. Zde jsou vidět obě patice, ale Charlie používá jenom jednu pro teplejší zvuk.

Takže už je vám jasné, na co Charlie Burchill vyluzuje ty skvělé zvuky. Má 3 DC-30, na koncertech používá 2. Podle novějších snímků na jejich stránkách používá právě ten „Dirty“ vstup s EF-86, který je skvěle teplý, s krásným přirozeným tlustým gainem… Paráda na to hrát… Mohu říci, že i já, když jsem přitisknul rty k číši, neodtrhnul jsem více. Asi je to nějak návykové…
Našel jsem informaci, že se mu v Glasgow o aparatury stará firma Flynn. Na jejich stránkách jsou také hezké fotky jeho dvou cestovních DC-30. Tam je také uvedeno, že má 3, ale ta fotka úplně nahoře je ze stránek Matchless a ukazuje (hezké PR), že ve studiu jich má Charlie víc – asi kolik si poručí. Každý model hraje trochu jinak, je jinak osazený, navíc Matchless má nyní modely, které umí i hi-gain zvuky…

Na fotkách ze servisu ale uvidíte také charlieho značky, které má Charlie u knoflíků pro nastavení. Můžete si být jistí, že jsem také hned zkoušel, jak to v těch jeho polohách hraje… No ono to vlastně hraje skvěle ve všech polohách, ale ty jeho jsou fakt na Dirty kanálu super. Značky na umístění mikrofónů jsou také jasné…

Pak už k tomu musíte mít jenom pár dobrých krabiček pro další variabilitu, se zkreslením je potřeba hledat, protože DC-30 není hi-gain zesilovač. Tedy pokud hledáte zesilovač na black metal, tak samozřejmě Matchless vynechte. Hrajete-li ale jazz, pop, fusion, blues, rock, country – to jsou skvělá místa pro Matchless. Ne vždy potřebujete ještě další zkreslení, ale třeba Charlie používá historicky Big Muff – s jistotou ho rozeznám i na tom zmiňovaném koncertu z roku 95. Taky na fotkách na webu Simple Minds je jeho ruský Big Muff už s pěknou patinou… Nově má i slavnou reinkarnaci Tubescreamera s FET tranzistory místo diod OCD a další. Zkreslovací krabička se musí umět spojit s lehkým crunchem a teplým zvukem DC-30, takže si radši zkuste pár modelů, které se nebudou snažit udělat z Matchlesse tranzistorové hnízdo sršňů, ale jen lehce přidají něco k již tak perfektnímu zvuku. Všechny se mi k tomu skutečně nelíbily, ale většinou Matchless udělá z normálních krabiček výborný zvuk.

Ano, v tomto stavu je charlieho Big Muff… Pak tam má třeba lampový Hot Box od Matchless, Fulltone OCD, Box of Rock aj… Ty jsou ale v podstatně lepším stavu – jednak nejsou tak staré a asi je Big Muff používán častěji.

Podívejte se na YouTube na porovnání dvou zesilovačů – možná vám přijde na první poslech RSA lepší, ale poslouchejte o chvíli déle. Dynamika, reakce na hru je podle mne na straně DC-30, i když RSA hraje také perfektně. Jedna věc je pro mne důležitá – mám z DC-30 pocit větší osobitosti.

Ještě k historii Matchlessu: potom, co získali ceny a renomé, šly jejich produkty jenom nahoru. Tím myslím finančně. Prý za to mohl jeden ze zakladatelů… Nakonec to dopadlo klasicky: v 1998 se dostali do finančních problémů a zavřeli to. Na žačátku nového tisíciletí ale přišlo opětovné otevření s jiným managementem a následně růst počtu modelů. Musím samozřejmě podotknout, že v té době také Charlie Burchill začal koketovat s jinými zesilovači a v roce 2003 vyrazil se dvěma komby Line 6 Vetta a pochvaloval si je, ale znáte to – peníze občas dělají divy. Alespoň já za tím vidím jenom tohle, protože zvukově to byla „Nuda ve Skotsku“. I za mraky se ale skrývá slunce a tak mu to naštěstí nevydrželo dlouho. Posledních pár let už zase jezdí se vými Matchlessy DC-30 a zase mu kytara hraje tak, jak se mi to líbí.

Prostě nádhera. A to platí jak o Charlieho hře, tak o DC-30.

Ještě poznámka: DC-30 stojí nějakých mizerných 3300 dolarů. Co to je, že… To vás může přivést k myšlence si postavit repliku. Jak jsem ale psal výše, nemá cenu kupovat – podle majitelů originálních DC-30 – mizerné napodobeniny.,. Když budete hledat, podaří se vám najít, kdo prodává originální trafa. A když budete ještě chvíli hledat, zjistíte, že ani tento „výrobce“ je nevyrábí, ale překupuje od malé rodinné dílny v Kalifornii. A od nich tedy můžete mít sadu ručně dělaných traf, naprosto nezbytných pro správné vytvoření repliky DC-30. Je to od nich ještě levnější, ale samozřejmě počítejte, že to nějakých cca 7000 stojí (+clo). Pak to chce zanést špičkovému staviteli zesilovačů a říct: postavte mi taky jednu DC-30… On musí dodržet systém výroby a kvalitu součástek, ale mělo by se mu povést postavit skutečně plnohodnotnou kopii. Výsledek nebude mít prosvětlené logo, ale bude přeci jen levnější, než originál…

To je samozřejmě jenom jedna z cest, jak se dostat k DC-30, druhou je E-bay a třetí je nový originál. Ale vysvětlujte to manželce, že…

Tak a alespoň na závěr něco od Simple Minds (nejdřív studiově)…

No a tu samou písničku si poslechněte živě. Je to tedy z TV show, ale jsou tam dobře vidět ty Matchlessy a hlavně je slyšet, jak to vlastně celé hraje (ale sežente si radši ten živák, ajk píšu nahoře). I ten zvuk je lepší, než když hrajete živě v nějaké CZ TV (no ale zase při tom ale člověk zažije věci…;-). Třeba ty flažolety, které jsou ve studiu jako samostatná stopa, živě hraje v rámci aranžmá. Sice je to takové rychloshow, není to na úrovni plnohodnotného koncertu, ale alespoň něco je tady vidět a slyšet lépe, než na záběrech návštěvníků z mobilů, kterými je YouTube naplněno vrchovatě:

Update: A ještě mi to nedá upozornit na blues Sweet Little Angle v sekci Music a mp3, které jsem si nahrál na repliku Matchlesse. Combo ještě čeká na upgrade traf, čímž se to ještě zateplí, ale i tak se mi na to hraje příjemně. Combo je snímané linkou, vynechal jsem tedy v tomto případě repro, kdybych to sejmul z repráku Shurkou, bylo by to měkčí. Krabičky jsou použity jenom staré Boss kvákadlo a před poslední slokou trochu RAT. Jinak pouze lampáč a samozřejmě můj CBS Strat – střídavě na krkový a střední snímač.

Rush prošli v posledních letech obrovskými osobními problémy, už to vypadalo, že Neil Peart se nedá dohromady – v roce 1997 se mu nejprve zabila na dálnici mezi Torontem a Montrealem dcera Selena Taylor a rok nato mu zemřela manželka na rakovinu. Neil byl z toho úplně mimo, ztratil jakoukoliv chuť do života, několik měsíců jezdil na motorce od města k městu a žil jako tulák… Návrat zcela zdevastovaného Neila do života byl velmi dlouhý a definitivně nastal zlom až v roce 2001 – Neil se znovu zamiloval a oženil. Rázem byli Rush opět kapelou, která měla povstat z popela až ke strhujícím show v T-Mobile aréně…

Jelikož jsem kytarista, byl jsem u vytržení z krásně vypadající sestavy, kterou měl na pódiu Alex Lifeson. Sestava na pódiu i v racku za pódiem je natolik velkolepá, že jsem pro Vás našel její popis a kompletní vybavení. Pokud chcete vědět, na co hrál Alex dříve, tak napište, mám tady kompletní sestavy, které používal na všech turné. Rovněž pokud Vás zajímá vybavení Neil Pearta i Geddyho Lee – není problém, pokud budete mít zájem, rozšířím to o další sestavy.

Alex Lifeson – kytarová sestava na koncertním turné 2004

Alex dřív hrál na Marshally, GK, Fendery i jiné aparáty, nyní je ale hráčem firmy Hughes & Kettner. Tyto aparáty používá kytarista Eric Fink od kapely Lifer, kterou Alex produkoval před znovuobnovením Rush a líbilo se mu, jak hrají – a tak s HK podepsal smlouvu. V tuto chvíli je Lifeson největším koněm HK, jsou náležitě pyšní na to, že se Lifeson rozhodl poslední 2 roky hrát na jejich zesilovače. Významu Lifesona pro HK odpovídala i pompa při jeho návštěvě továrny v Německu letos v září.

Takže se pojďme podívat, na co to Alex vlastně hrál…

Celá sestava je i ve tmě modře (firemně) nasvícená, je to i vizuální zážitek (zvukový samozřejmě taky).

Bystré oko vidí, že zesilovače jsou 2 a 2 – a bystré ucho i uslyší, že některé zvuky nesou známku amp modelingu. Ano – i k Alexovi dorazily počítačové simulátory lampových aparátů. 2 zesilovače jsou lampové HK Triamp, 2 jsou ale s amp modelingem – HK Zentera. Dále bystré oko odhalí, že před reprobednymi nejsou mikrofony. Alex nesnímá reproduktory, jsou použity 4 speaker simulátory Palmer, jde tedy do mixu linkami a reproboxy jsou použity pouze jako odposlech na pódiu. Co ale oko neodhalí, je zapojení boxů. Reálně jsou použity pouze 4 reproboxy, jeden funkční box je připraven jako rezervní. Na stránkách HK se sice objevuje info, že používá všech 6, ale v jiných zdrojích se uvádí reálně zapojené jen 4. V rozhovoru se Alex zmiňuje, že skutečně je vždycky všechny nezapojuje.

Alex v rámci turné používá 14 kytar, všechny jsou vybaveny vysílačkami, podle typu kytary se ještě před rokem volily Shure nebo Samson, nyní by to měl být jednotně systém Audio Technica. Jeho rack je obrovský – resp. obrovsky drahý, vezměte v potaz, že G-force procesor stojí přes 50.000 a má tam hned 4… Co je ale pro Čechy zajímavé, je fakt, že v racku je také dost zastoupena značka Behringer – takže neohrnujte nos nad Behringerem, když ho používají i hvězdy typu Lifesona… Podle výběru sice spíš na akustiky, ale stejně… Ultrafex/Dualfex, který mám v racku já, tam nyní nemá – měl ho tam ale při minulém turné, to měl ale místo TC Electronic ještě Digitech efekty i jiné zesilovače…

Zde je tedy soupis dřeva a železa:

Kytary:

PRS Singlecut CE22 a CE24 (celkem 5, 2 s vestavěnými piezo snímači)

Gibson SG special + 1275 dvoukrká

Gibson Les Paul Standard (2)

Gibson Les Paul Custom

Gibson ES-355

Gibson J-150 akustika s Fishman snímači

Fender Telecaster (upravená)

Taylor Acoustic CE-612

Zesilovače a boxy:

Hughes & Kettner Zentera hlavy (2)

Hughes & Kettner Triamp hlavy (2)

4×12 Hughes & Kettner reproboxy (5)

Hughes & Kettner Zenamp zesilovač (není v sestavě vidět a nebyl v soupisu z roku 2002)

Efekty, přepínače..:

Digital Music Corp. GCX Guitar – audio přepínače(2)

Digital Music Corp. – nožní přepínač

Dunlop DCR-ISR Crybaby Rack wah

TC Electronic TC 1210 Spatial Expander – rozšiřuje stereo image, umí chorus/flanger

TC Electronic G-Force multiefekt procesor (4)

Hughes & Kettner Rotosphere – leslie simulace

Behringer Multigate Pro XR4400 – gate

Behringer Virtualizer Pro DSP 2024P – prostorové efekty

Behringer MX602 line mix (2)

Behringer 662 rozdělovač signálu/mix

Custom Audio Japan GVCA-2 Rev 3 ovladač hlasitosti (2)

Boss TU-12H ladička

Korg MPK-130 MIDI Pedal Keyboard – pro hru na synťáky

Audio Technica UHF Receiver AEW5200 přijímač (4)

Audio Technica UHF AEWDA660D anténní distrib. systém

Palmer Speaker Simulator PDI-03 speaker simulátor (3)

Palmer Speaker Simulator PDI-05 speaker simulátor (2)

Furman Power Conditioner PL-80 stabilizátor napětí

Excel Electronics 4 Way Guitar Splitter

Takže tady vidíte, co stíhá Alex nohama… je to pro mne docela nepřehledné, je toho docela dost díky přepínačům zesilovačů. Starý MIDI ovladač Korg slouží pro hru na Geddyho syntezátory – Alex tak může hrát na klávesy… Kdysi sice měl na podlaze přímo synťáky, vzhledem k nabitému klávesovému racku by to nemělo smysl.

Celkově úžasná sestava – její cenu si snad ani nepočítejte… Ale celkově to taky úžasně hraje. Pokud Vás zajímají další detaily a jiné sestavy, ozvěte se.

Váhal jsem docela dlouho, ale nakonec zvědavost zvítězila. Připravil jsem se na to, že o peníze, zaslané na neznámý účet přijdu nebo že za peníze přijde překližková hračka pro děti. Ale říkal jsem si, že ta zvědavost je tak velká a zkušenosti kolegů ze světa tak pozitivní (koneckonců se podívejte na YouTube, je jich tam řada), že jsem mu napsal, kam to budu chtít, že k tomu chci kufr a chci model LesPaul Supreme. Přišel mi mail, kam mám poslat peníze a pak už jsem čekal. Kytara měla z Činy přiletět za týden – to je úžasná rychlost. Kusová cena takové zásilky není při této rychlosti nejnižší, ale pořád byla cena dobrá.

Po týdnu čekání jsem znervózněl. Žádný mail, na stránkách jsem měl objednávku označenou jako „pending“, na maily nikdo neodpovídal. Říkal jsem si, že je to tak, jak jsem čekal a je to 100% ztráta, ale hlavně že jsem to neřekl manželce, aspoň nebudu za blbce. Nicméně jsem napsal ještě další nabuzený mail (jako kde to vázne). Kupodivu přišla odpověď „klid, vydrž, děláme na tom, za chvíli to tam máš“. A skutečně za další 3 dny přišel dopis z celnice: máte tady zásilku, přijďte si jí proclít. Nervózně jsem polystyrénový obal, dokonale přelepený, rozbalil hned v autě. Už kufr vypadal jak originál. A vevnitř byl Gibsonu Les Paul Supreme na první rychlý pohled originální.

Tak to by byl takový zkrácený příběh, detaily raději nechtějte. A už vůbec mi nepište, že chcete kontakt na výrobce nebo prodejce. Fakt si ho vygooglete sami, pokud jste si jistí, že ho chcete najít. Je to pirátská kopie, nehodlám odkazy a kontakty na ně šířit. Koupil jsem si to pro sebe, ze zvědavosti, ale neřeknu kde, notabene jestli to správně chápu, tak se ty weby a shopy z pochopitelných důvodů často mění a mizí. V Číně jsou podle mých informací dvě továrny, které vyrábějí podobné kvalitní repliky / kopie. Cena může být při osobní návštěvě v Číně výrazně lepší, ale sami prý nenajdete žádný způsob, jak tam tyto kytary sehnat. Musíte sehnat Číňana, který vám to řekne. Při objednávce přes web si musíte připravit tak 300 USD za kytaru, 80 za kufr a 120 za dopravu. Je to dost, ale podívejte se níže

Čínský LesPaul Supreme v kufru:

Když tuhle kytaru uvidíte poprvé, řeknete: hele, originál.

Snímače měly na sobě igelit, ze kterého je jasné, že jsou to přece originální Gibsony. Pro provoz ho sundáte a máte normální PAFka. V provozu jsou to obyčejné mizerné keramické kopie PAF a je dobré je vyměnit (nebo minimálně vykoupat ve včelím vosku, protože proti napískávání nejsou vůbec imunní):

Hlava i celé provedení může skutečně z jednoho metru působit jako originál – kupec, který nezná originál může snadno naletět. Vše je provedeno „skoro“ jako u originálu.

Fotil jsem to bleskem ve tmě, jsou tam odlesky, ale skutečně je to pěkná práce.

Jestli jste na pohybách, tak na zadní straně máte samozřejmě vyraženo „Made in USA“ a fiktivní sériové číslo. Mechaniky nejsou tak přesné, jako originál, ale ani ten nápis Grover na nich nechybí. Po seřízení jsou použitelné, Sperzel to ale není.

Kufr jsem nechtěl černý. Přišel mi hnědý, tady vypadá divně (blesk dělá svoje), ale je velmi dobře vyroben. Vypadá fakt podstatně líp, než kufry za 2000 v obchodě. Černé polstrování uvnitř bylo bezchybné a kvalitní.

Pokud nevíte, co je to „Les Paul Supreme“, tak se podívejte na zadní stranu:

Že nevidíte žádné otvory a kryty potenciometrů a přepínače snímačů? Velmi správně.

Model Supreme je v podstatě nejvyšší řada Gibsona pod Custom shopem a stojí včetně kufru cca 3500 Eur, tato alpská bílá je gibsonův model roku 2007.

Jaký je zásadní rozdíl mezi normálním Les Paulem a Supremem? Zatímco u normálního máte tělo z mahagonu, na něm je javorová deska, Supreme pracuje s komůrkovým tělem. Mahagon, do kterého jsou řezány otvory pro snímače, potenciometry, konektor a kabely je v tomto případě uzavřen do javorových ozvučných desek z obou stran. Aby ale ozvučná deska fungovala a celá tato šaráda měla nějaký smysl, musí být minimálně narušena otvory. V horní desce máte chycenou kobylku, jsou v ní chycené snímače a udělány otvory pro snímače. Toto moc nezměníte. Spodní deska je tedy ideální pro tu druhou nenarušenou ozvučnici. Z fotky to není moc patrné, ale i tato deska je klenutá – a to jak na originálu, tak na čínské replice. Skutečně se to na rezonanci nástroje podílí dost podstatně.

Asi vás napadne, jak se mění snímače a potenciometry, když se dovnitř nemůže. Ano, je to o nervy. Ale mám už tři výměny za sebou. Vyndat to jde, to prostě povolíte všechny potenciometry a jack a vytaháte otvorem pro kobylkový snímač. Při návratu zpět si musíte nejprve protáhnout provázky/nitě z otvorů pro potenciometry do prostoru pro snímač, navázat je na potenciometry a jack a připravenou elektroniku na nich tahat zpátky na místo – tedy každý potenciometr do svého otvoru. Napadá mne slovo „porod“, ale to není přesné, pupeční šňůra se sice také motá, ale na tohle nemá. Určitě se vám nejprve párkrát stane, že se vám zamotají do sebe provázky, pak zase kablík k jedné tónové cloně se zamotá přes hlasitost druhého snímače… Zabijete tím dost času, než přijdete na způsob. Kdyby se draci nejlíhli z vajec, řekl bych, že se jedná o porod devítihlavého draka. Ještě mne to čeká, budu ještě experimentovat se snímači, ale myslím, že už mám praxi. Originál má o něco větší otvor za jackem, dá se dost práce udělat tudy, u čínské verze jim stačil malý otvor – asi mají malé prstíky.

Kytara nebyla vyrobena špatně: v českých obchodech seženete horší i mnohem dražší (ale někdy i levné dobré). Pražce byly docela rovné a v pohodě hratelné (normální standard), ale to mi nezabránilo udělat precizní leveling pražců, napustil jsem hmatník olejem (byl zbytečně až moc suchý a taky příjemně ztmavl) a udělal další úpravy. Postupně jsem tedy připravoval kytaru na to, že si jí zařadím do arzenálu. Snímače  jsem použil Seymour Duncan Jazz u krku a SH-10 Full Shred u kobylky.

Tak jak se vám líbí? Dobrá, že jo? Takže asi z toho poznáte, že nějak moc experimentu a risku nelituji. Už jsem na ní leccos odehrál, docela pohoda.

Abych tedy shrnul svoje poznatky:

- kytara má odchylky oproti originálu, ale celkově se drží blízko. Profil krku je skutečně Les Paul, rozměry také. Když jsme jí dali vedle originálu les Paul Standard, vypadalo to na první pohled i v tomto srovnání jako originál

- drobné nedostatky ve výrobě jsou, ale celkově musím říci, že slušná práce

- snímače nic moc. Dávají se i na jiné podobné modely, je na nich napsáno Epiphine. Ty je potřeba vyměnit, aby nebyla kytara zbytečně degradována

- mechanika nevypadá jako doživotní. Kvalita chromu nebude asi nejvyšší, ale to je můj pocit. Aspoň bude mít dřív patinu…

- Grover ladicí mechanika je v originálu lepší. Nicméně tato je celkem použitelná. Čínani vyrábí i standardní Les Pauly, kde kopírují mechaniku Kluson a to je mnohem horší.

- hmatník je napuštěn pro lepší imitaci ebenu, ale eben to asi fakt není. Ale není špatně proveden. Perleť je vložena správně. Pražce nejsou lemovány korunkou z umělé hmoty, jsou zakončeny normálně, další drobný rozdíl.

- koruna výztuhy krku má jiné zakončení než na originálu

- ladí dobře, krk je rovný, oktávy snadno nastavitelné

Celkově tedy vidíte, že mi tady asi zůstane ve sbírce, líbí se mi. A asi jí budete mít občas možnost potkat na mých koncertech. Na mého oblíbeného starého Strata sice nemá, ale je to hratelný nástroj. Řada majitelů podobných kytar píše, že se nakonec tyto čínské kopie staly jejich oblíbenými a často hranými – a to i když mají ve sbírce originály a spoustu jiných kytar. Můžete narazit na mizernou kvalitu, ale to všude. Ta moje je prostě normálně hratelná slušná kytara, která vypadá jako originál.

Informace pro kupující: jak rychle poznáte falešného LesPaula Supreme

V diskuzích po světě jsem už našel pár skutečných případů, kdy byly tyto čínské kytary prodávány – a prodány jako originál. Takže pozor na to. Ty kytary mohou být velmi dobré, dokonce v jednom případě dotyčný člověk sice nakonec zjistil, že je to čínská kopie, ale přesto si jí za 750 dolarů koupil, protože byla skvělá.

Na obrázku nahoře vidíte hlavu originálního Supreme LesPaula. Moje fotky výše jsou technicky horší kvůli osvětlení, vypadá to v reálu ale velmi podobně. Porovnejte si ale to, kde je na originálu písmeno G a podívejte se na fotku nahoře. Je o malý kousek posunuto.

Vlnovka hlavy je o něco málo výraznější. Když se podíváte na mojí fotku, tak uvidíte, že ta vlnovka na mé kytaře spíše kopíruje normální Les Pauly (porovnávali jsme). Supreme by jí měl mít o málo zvýrazněnější – zvednutou.

Tohle je originální Supreme!

Vidíte tmavší hmatník, ale to po napuštění hmatníku nemusí být tak průkazné na první pohled. Podle podobné fotky z inzerátu to prostě nepoznáte. Musíte tedy v případě zájmu vzít Gibsona do ruky a nenechat si ho poslat na základě podobných fotek.

Můžete mít řadu indicií – podložku pod jackem, trochu jiný chrom, drobné odchylky, ale přeci jenom pokud kupujete prvního, nemusíte to mít až tak v oku.

Jako nejrychlejší kontrolu tedy doporučím sundat kryt matice výztuhy krku. Ta určitě nebude v provedení podle Gibsona, provedení čínské verze poznáte na první pohled i když jste nikdy neviděli originál. To je totiž skryto a tak je to provedení přeci jenom hodně jiné. Nemám tady zatím žádnou fotku, je to dost utopeno a také musím nejdříve nafotit originál Gibsona, ale podle toho kopii určitě poznáte.

Staré známé pravidlo říká: nejseš-li si 100% jist, nekupuj. i když tě prodejce 100x přesvědčuje, že je to fakt originál. U investice za 50 tisíc by to obzváště mrzelo (za 3500 Eur Supreme koupíte v obchodě, kde budete mít garanci původu, ale možná vám někdo nabídne Supreme za jedinečnou cenu, protože nutně potřebuje ještě teď moc peněz a tak by vám dneska kytaru prodal se slzou v oku za 45… a už jsme u toho…). Neriskujte. Nespěchejte. Dokud si nejste jisti, nekupujte.

Na druhou stranu musím říci, že já jsem si tenhle padělek koupil: s vědomím, že je to padělek. Za cenu, která je adekvátně nízká. A jsem spokojený.

Ať vás ale ani nenapadne na základě předchozích řádků vymyslet svinstvo typu „tohle nečetl každý, koupím to v Číně na kšeft, lidi jsou blbí a nepoznaj to“. To je jednak podvod s určitou trestní sazbou, ale hlavně byste si zasloužili tím Les Paulem namlátit. A pořádně.

Berte tedy předchozí řádky nejen jako informaci o tom, co se v Číně dělá, ale také jako varování pro případné kupce: pozor, v Číně se dostali na kvalitu, na kterou vás může někdo nachytat. Proto jsem uvedl pár znaků, jak poznat falzifikát. Ale oni nevyrábějí jen Les Pauly, tak opatrně při nákupu všech dražších kytar.

Takže galerie fotek čínského a originálního Les Paul Supreme:

123►

Nebudu dlouho napínat: druhý den jsem objednal pár dalších. Jelikož mne mikrofon příjemně překvapil, dovolím si jej krátce doporučit i vám… Opus 69 je klasický zpěvový dynamický mikrofon s excelentním průběhem a velmi dobrou odolností vůči zpětné vazbě. V CZ obchodech se dá sehnat od cca 3900 do 4400. Verze 69 S je s vypínačem, takže je o něco dražší. Základním srovnávacím etalonem byly mikrofony Shure (ale i další…), které vlastním (nebo vlastní moji známí). Zkoušeli jsme mikrofon proti SD565, SM58, Beta 58 a dalším. Testování proti sérii PG a dalším podobným nemá smysl ani zmiňovat. Testoval jsem to i proti pár levným mikrofonům východoasijské produkce, rozdíl byl mílový… Samozřejmě pokud ve vaší kapse cinká více peněz, můžete zkusit dražší typy, např. dobrý Audix OM-5 aj., ale ten je za jinou cenu.

Jedna, dva, jedna, dva, zkouška mikrofonu… Co se mi osobně na mikrofonech Opus 69 líbí, je barva. Při zpěvu přes tento mikrofon jsem zničehožnic měl pocit, jako bych měl roztaženější hrdlo, byl rozezpívanější. Všechny hlasové rejstříky byly čisté, s jakoby sametovou či medovou příjemnou barvou. Po přepnutí na Shure jsem byl zase u úplně normálních mikrofonů s trochu tvrdým podáním a omezenějším rozsahem. Ani jeden z konkurenčních testovaných mikrofonů nepodal hlas s takovou dynamikou a zejména s takovou příjemnou barvou. Když jsem dal mikrofon vedle svých shurek, zjistil jsem, že reakce na Harmony-Centralu i v dalších zahraničních testech (ale např. i český časopis MusicStore píše to samé) nepřehánějí a že naše názory jsou v podstatě totožné. Rozhodně pro můj hlas to byl obrovský rozdíl a jen těžko se mi popisuje ten pocit ? největší rozdíl cítí ten, kdo přes ten mikrofon zpívá, ale slyšel to z přítomných každý. Reakce tedy byly podobné: jeden další jsem hned prodal (což znamená, že budu hned muset dokoupit další, ne že bych se jich zbavoval , další reakce byly vesměs takové, že vlastně proč neprodat stávající mikrofony a nekoupit tohle, další známý si ho hned vypůjčil na akci… Prostě takové jednoznačné reakce jsem nečekal ani od sebe, ani od známých. Jestli se tedy potřebujete prořvat kapelou, bude možná užší Shure na místě. Jestli ale máte chuť zpívat písničky, kde si chcete vychutnat nuance v hlase, cítit to, jak vám hlas reaguje, užít si perfektně vyvážených měkkých středů s nádhernou barvou, zkuste Opus 69!

Zejména pokud máte kvalitní PA bedny, kde nemáte problémy s fázovými a frekvenčními posuny v oblasti dělících kmitočtů důležitých pro správné podání hlasu (třeba u jednodušších pasivních výhybek), mohl by vás Opus 69 oslovit, protože zejména tam uslyšíte to, o čem píšu. Odolnost proti zpětné vazbě je díky superkardioidě výborná, mikrofon má rád zpěváky, kteří vědí, jak na mikrofon zpívat (úhly, vzdálenosti). Frekvenční rozsah je širší, než u Shure (má i víc basů), mikrofon není uječený, je to vyvážený přenos v celém požadovaném pásmu. Samozřejmě netvrdím, že jsou Shury špatné, koneckonců také svoje neprodávám, jenom jsem potěšen jiným mikrofonem, který může být pro řadu aplikací i vhodnější, než to, co je skoro standardem na našich pódiích.

Musím na závěr poděkovat Safovi z Audiopro, kterážto firma je distributorem Beyerdynamic, že mi dal dobrý tip, i když mne to stálo zase pár tisíc… Fakt to za to stojí.