Jenom výjimečně krk už z výroby odpovídá mému standardu. Někdy stačí jen vyleštit pražce, často jsou ale některé pražce jinak vysoké a je potřeba srovnat výšku u všech (leveling).

Uvedený postup jsem si nevymyslel, není z mé hlavy. V podstatě se jedná o postup, který uveřejnil Radim Hladík na konci osmdesátých let v tehdejším časopise Melodia. Jelikož ale tento výtisk těžko seženete, zkusím to popsat svými slovy a doplnit o nějaké ty obrázky. Samozřejmě nechci konkurovat kytarářům, určitě mají své lepší postupy, toto je postup, který mi vyhovuje a šetří náklady, protože těch kytar mám víc a jen některé dávám na profi servis – a to pouze na přepražcování, ostatní si raději dělám sám.

Na fotkách tuto proceduru absolvuje akustika Cort, přestože je to jejich nejvyšší model, ani on neměl pražce úplně OK (podle mne).

Co pro práci budete potřebovat:

- hromadu samolepek/isolepy, kterou přelepíte hmatník. Nemusí moc lepit, může to být starší výrobek ? musí jít totiž nejen nalepit na hmatník, ale hlavně pak také dolů. Osobně používám asi 20 let staré kolo papírových samolepek již neexistujícího Státního zemědělského nakladatelství, které tak nějak splňuje požadavky. Určitě najdete nějaký model, který to splní

- skalpel, kterým budeme ořezávat samolepky na míru

- co nejdelší a nejrovnější jemný carborundum brousek. Dají se koupit jak v některých domácích potřebách, tak i v prodejnách typu Obi či Hornbach

- leštící pastu. Radim Hladík doporučoval Silichrom, ten se v obchodech už nějak nevyskytuje, já teď používám pastu na leštění starých laků

- jemné hadříky pro leštění a čištění

- líh

- olejíček pro napuštění rosewood hmatníku po dokončení práce (Jim Dunlop má celou řadu vhodných)

Nejprve si připravte pracovní místo

Je dobré si uvědomit, že s kytarou budete různě hýbat. Pokud jí budete mít na hrubším podkladu, poškrábete si jí na zádech. Krk pro takto jednoduchou údržbu nemusíte sundávat, dá se to bez problémů udělat s jen sundanými strunami.
Pokud bude nebezpečí odření kytary, nalepte na na kytaru krycí plochu, která se nebude pohybovat vzhledem ke kytaře.

Zakrýváme hmatník

Když máte tedy kytaru vhodně umístěnou na stole a struny jsou dole, můžete přelepit hmatník.Jde o to překrýt celý hmatník a následně jemně oříznout lepenku těsně kolem pražců. Z lepenky musí nakonec vykukovat pouze pražce. Ořezávání skalpelem vyžaduje trochu úcty k nástroji ? máte naříznout jen lepenku, nikoliv řezat do kytary. Naříznete lepenku těsně nad a pod pražcem a proužek lepenky nad pražcem snadno strhnete.

Tak takhle nějak by měl vypadat zakrytý hmatník. Prostě udělejte to tak, aby koukaly jenom pražce. proč, to je jasné z tohoto snímku: leštěním získáte množství svinstva, které byste si zanesli na hmatník.

Další krok je závislý na tom, jestli chcete jen pražce vyleštit nebo je i srovnat.
Pokud chcete srovnat pražce, vezměte do ruky brousek (musí být skutečně velmi jemný, rovný a dlouhý) a přejeďte zlehoulinka po pražcích. Jelikož jsou pražce měkké, okamžitě uvidíte plošky, které vám prozradí, kde je vysoko a kde je pražec nízký. Stačí takto zlehka několikrát přejet a uvidíte, že nezbroušené plošky z pražce zmizí – zbrousíte ty vyšší, samozřejmě nízký pražec moc nezvýšíte… Jde o to dostat zbroušené plošky na vrchu pražců do stejného vzhledu. Myslím, že vám to hned dojde, až to uvidíte v reálu. Samozřejmě opatrností není nikdy nazbyt ? to, co sbrousíte, už nevrátíte a účelem není udělat bezpražcovku. Takže velmi opatrně, stačí skutečně málo a velmi jemná práce.

Tímto jemným broušením si připravíte hmatník tak, že si budete jisti, že všechny pražce jsou stejně vysoké. Hrát se na to ještě nedá, protože je potřebujeme dokončit a vyleštit.

Leštění pražců

Po práci s brouskem máme sice srovnané pražce, ale mají ostré hrany a potřebovaly by vyhladit. Za tím účelem máme Silichrom, Tempo pastu nebo něco podobného k jemnému leštění. Naneste trochu pasty na jemný hadřík a postupně vyleštěte jednotlivé pražce. Uvidíte, jak mizí hrany a pražce se opět zakulacují. Když se vám jednotlivé pražce líbí, vemte to hadříkem po celé délce hmatníku a vyleštěte pražce jak nejlépe to zvládnete. Uvidíte a hlavně ucítíte při hře, že to bude po pražcích úplně jinak lítat.

Čistíme a dokončujeme

Při leštění zjistíte, že niklové pražce pouštějí dost svinstva a tak je potřeba nejprve lehce očistit hadříkem pražce, pak odlepit polep hmatníku a nakonec očistit i hmatník od případných zbytků lepidla z lepenky. Používám jemný hadřík lehce napuštěný lihem, když se líh používá v rozumné míře, nezpůsobuje žádnou destrukci.
Pokud upravuji nelakovaný hmatník (např. Rosewood), je závěrečná fáze obvykle zakončena napuštěním hmatníku speciálním olejíčkem. Nejenom že hmatník příjemně ztmavne, ale také nebude vyschlý a je příjemnější na omak. Používám Deep Conditioner od Jima Dunlopa, ale na trhu je více produktů.

Tak a je to. Pokud jste pracovali pečlivě, s úctou k nástroji a s vědomím, že cokoliv přeženete, může původní stav spíš zhoršit, měl by být výsledek odměnou. Pokud se vám něco na postupu nezdá, tak mi napište, ale používám toto schéma přes dvacet let na svých vlastních kytarách a fungují mi dobře.

Upozorňuji, že pokud něco ubrousíte, už vám to tam nepůjde vrátit – takže fakt pracujte opatrně a jemně!

Takže opatrně vpřed a taky mi napište, jestli vám tenhle postup pomohl…

Tak a teď už pojďme do truhlárny:

Dřevo na tělo kytary:

Lípa:

Lípa je měkké dřevo s pevnými vlákny. Je relativně levná mezi osatními kytarovými dřevy a snadno se v továrně opracovává, řeže a lepí. Měkkost lípy znamená, že ostré výšky jsou potlačeny a uhlazeny. To pomáhá kompenzovat plechový zvuk, způsobený nožovými kontakty tremola. Měkkost také způsobuje slabší podání spodních frekvencí. Lípa je váhově lehká, ale ne z důvodu velkých pórů, spíše v celkové hmotě. Hluboké, dýchající sub-basy v lípě nerezonují. Redukce těchto frekvencí nechává středy zaznít v hypotetické zvukové křivce. Je velmi dobře použitelná pro typický rozsah kytary a velmi dobře použitelná pro sólovou kytaru z důvodu svého „out front“ zvuku. Komplexní harmonické a výšky jsou potlačeny a nechávají silný základní tón.

Poznámky k produkci: Vypadá to, že japonské továrny jako Ibanez, získávají snědší, více uniformní lípu, zatímco ostatní asijské továrny jí mají více zabarvenou do žluta. A vypadá to, že je mezi nimi velký rozdíl ve zvuku. Čistější, tmavší lípa produkuje více zvuku, zatímco více žlutá méně kvalitní má více z nežádoucích zvukových vlastností topolu. Tvrdý spodek zdůrazněje omezenou dynamiku výsledných tónů.

Olše:

Olše je váhově lehká s jemnějšími póry jako lípa. Ale má velkou zatočenou strukturu zrn s tvrdými kruhy a sekcemi. Představte si typ struktury lípy, ale s tvrdšími letokruhy v celé struktuře. To přidává tuhost a komplexnost tónu. Zůstává více výšek, než u měkké lípy, ale také získává více prostoru pro basy. Máte tak širší spektrum tónů, které tak mají o malinko méně středů, než lípa.

Poznámky k produkci: Nejsou zde větší rozdíly mezi továrnami a produkcemi.

Bahenní jasan:

Nemůže být zaměňován se severským tvrdým jasanem. Bahenní jasan má velké, otevřené póry s tvrdámi a měkkými vrstvami u každého letokruhu. V zásadě tak máte velmi tuhou kostru s otevřenými a měkkými póry
uvnitř. Je velmi rezonantní v celém zvukovém spektru. Má čisté zvonivé výšky, čitelné středy a silné basy. Učesané středy se náhodně liší, což bude odlišovat zvuk každé kytary více, než u olše nebo lípy. Dvě těla z bahenního jasanu se budou od sebe výrazně lišít, což je rozdíl oproti podobnosti zvuku z olšových nebo lipových těl. Těžší kus nebo kus z výše rostoucí části kmene bude mrtvější a více bez života, bez všech výšek a sustainu tvrdého dřeva nebo otevřenosti měkkého dřeva.

Poznámky k produkci: Masová produkce asijských továren by měla být kontrolována na váhu a otevřenost struktury, pokud to povrchová úprava dovolí. Jasan používaný ve velkých továrnách má vyšší poměr špatných
kusů, než menší výrobci nebo američtí výrobci, pravděpodobně z důvodu, že používají americké dřevo.

Mahagon:

Otevřená zrnitá struktura s velkými póry. Mahagon má více uniformní strukturu zrn a hustotu než bahenní jasan. Jeho hustota je u letokruhů konstantní i při porovnámí u jednotlivých letokruhů. Jeho vnitřní stabilita je
obsažena ve struktuře, nikoliv v kostře s měkkými sekcemi mezi ní. Jeho stálá hustota lehce komprimuje středy a to může být považováno za důsledek tlustého zvuku, protože produkuje dobré basy a nižší středy. Bez zvýrazněných středů, které jsou odpovědné za dynamiku, je to více „hradba zvuku“. Není to tak, že by neměl středy, protože rezonuje i v těchto frekvencích, ale nereaguje na nich tak, jako olše nebo jasan. Upravuje také vyšší střední pásmo pro více nosový charakter zvuku. Je dobře vyvážený poměr základních tónů a harmonických pro vyšší sólové zvuky. Vyšší noty jsou bohatší a tlustější, než u olše nebo jasanu.

Poznámky k produkci: Je mnoho druhů mahagonu, ale pokud má jiskru jako některé japonské a americké kytary, tak bude znít podobně kus od kusu. Hezčí kus mahagonu má snahu hrát si s barvami a výsledek pak vypadá jako široké pruhy, téměř jako by byl poskládán z jednopalcových pruhů. Katalogové fotky často zobrazují lepší kusy, než zbytek produkce.

Ořech:

Tmavší dřevo se zrnem podobným jasanu, ale s hustotou podobnou mahagonu. Je tvrdší a hustější, než mahagon, jeho zvuk je tedy jasnější, ale otevřené póry zaručují plné středy, které jsou jakoby v některých pásmech komprimované, ale v ostatních dynamické. Je u něj nosová frekvence reakce na rytmickou hru, zatímco sóla jsou zvýrazněná. Má dost výhodných vlastností jiných kytarových dřev. Má rychlý náběh tónu a pevné basy jako jasan, ale kulatější výšky jako mahagon a účinnou strukturu středů jako olše. Záporem je jeho těžší, neohebnější tón. Nereaguje tak na změny snímačů. Snímače musí být pro tuto kytaru dobře vybrány. Ořechové tělo bude diktovat charakter zvuku více, než jakékoliv jiné dřevo. Těžší kus bude produkovat více středů a výsledkem bude nosový zvuk bez života, proto musíte pečlivě vybírat kus s otevřenou strukturou a rezonantní ve všech hlavních kytarových frekvenčních pásmech.

Poznámky k produkci: Dejte si pozor na těžké kusy. Extrémně těžké kusy nepřidávají nic dobrého ke zvuku kromě (možná) většího sustainu. Ale toho je vždy v ořechu dost.

Koa (akácie):

Olejnatější, než mahagon nebo ořech, je hustější, než mahagon, ale ne tak výškový, jako ořech. Je to olejnaté dřevo jako rosewood, které vyzdvihuje některé výšky při náběhu tónu. Ale potom jeho hustota je zase zmírní. Pocit výšek je přítomný, ale omezený. Nevyskočí ze zvuku jako rozbití skla. Jsou více všudypřítomné. A jsou více ve vyšších středech, než ve skutečných výškách. Je to také velmi muzikální dřevo pro někoho, kdo hledá základní nebo méně expresivní zvuk třeba do blues (hard picking blues).

Poznámky k produkci: Koa je vzácné dřevo, jehož cena se dramaticky hýbe. Často se velmi výrazně zvyšuje. Koa s hezkou kresbou je velmi vzácná a řeže se na topy kytar.

Korina:

Něco jako „super-mahagon“ nebo „mahagon de-luxe“. Zrna jsou podobná a také zvuk je podobný. Má ale sladší středy a lépe reaguje. Ačkoliv znra vypadají podobně, materiál samotný má menší hustotu. Takže pokud váží více, než stejně velký kus mahagonu, tak je to spíš vyšší vlhkostí než vyšší hustotou.

Poznámky k produkci: Korina je zřídka používané dřevo, je dražší a méně častá než různé odrůdy mahagonu. Toto respektuje cena Koriny.

Měkký javor:

Používaný v Koreji, není tak tvrdý, jako tvrdý javor. Ale stále je trochu těžký, se zvýrazněnými vyššími středy a dutě znějící v basech. Chybí extrémní výšky, protože póry jsou dosti těsné a to výšky.komprimuje. Některé zvukové kvality mohou být obnoveny použitím vhodného snímače, pokud chcete řvavý středový zvuk pro kobylkový zvuk nebo suchý, uhlazený doprovodný zvuk.

Poznámky k produkci: Korejské továrny ho milují, z nějakých důvodů ho mají hodně za málo peněz. Je obtížněji opracovatelný, než lípa, ale výsledkem jsou čisté, ostré řezy, což značí, že to nemusí příliš opravovat nebo nahrazovat.

Tvrdý javor:

Tohle dřevo křičí. Je hlasité v silných vyšších středech, ostrých výškách a potlačených, ale pevných basech. Snímač, který produkuje dobré basy, je najde v těle z tvrdého javoru, ale budou stále pevné a nebudou tak
reagovat s hlasitým half stackem…

Poznámky k produkci: Velmi těžké a velmi tvrdé dřevo. Málo se používá v továrnách. Dělají se z něho dobré kytary s tenkým tělem.

Smrk:

Velmi měkký na dotek, je extrémně tuhý z důvodu celkové hustoty. Je podobný olši, je to další dřevo s tvrdou kostrou a měkkým masem. Bude produkovat báječně rezonanční otevřené středy, tlumit náběh tónu ve vyšších frekvencích a bude mít dostatek basů a dechu. Z důvodu hustoty nebude zvuk tak průrazný, protože bude mít méně středů, než lípa. Středy budou vyvážené v dynamice a síle s přídavkem čistých výšek a basů. Je to pravděpodobně nejpřijatelnější celospektrální dřevo.

Poznámky k produkci: Zřídka používané, protože kvůli měkkosti vyžaduje tvrdou povrchovou úpravu nebo kompozitní „krunýř“ jako Parkery. Parker není nejlepším reprezentantem zvuku smrku, protože u něj je řada unikátních konstrukčních postupů a umělých materiálů. Bude dobře fungovat s polepem dýhou nebo s vrchní deskou a komprimovaného zvuku se můžete zbavit použitím vlepovaného krku.

Lacewood:

Lacewood je skutečně dřevo mnoha hustot. Rumově zbarvená kostra je tvrdá jako koa nebo ořech a masitá, našedlá výplň je jako olše. Dvojitá hustota bude některé tóny zvýrazňovat a některé potlačovat. Je jasnější než olše a bohatší než celistvý javor.Poznámky k produkci: Povrchová úprava může být těžká, protože různé sekce absorbují nátěr různě. Olejové a těžké vícevrstvé nátěry jsou leší, než měkčí nitrocelulózové nebo akrylátové. Nátěr časem prohloubí zvýraznění struktury.
Rozšířené možnosti použití: Další dřevo pro extrémní basy. Dvojitá hustota poskytuje dobrou kostru pro udržení pevných basů. Menší je sladění s vyššími strunami z důvodu teplého zvuku měkčích sekcí.

Dřevo na vrchní desky:

Vrchní desky vytvářejí situaci, kdy náběh tónu je více ovlivněn vrchní deskou, zatímco rezonance a dozvuk jsou více ovlivněny základní deskou.

Tloušťka a profil vrchní desky určuje míru ovlivnění zvuku.
Lepený celek bude pevnější než jeden kus, takže se v zásadě sustain zvětšuje.

Javorová deska na lipovém tělu:
Čistý náběh tónu a vyrovnané výšky javoru vyrovnají redukci těchto frekvencí lípou. Basy budou stále potlačeny, ale celkový výsledek bude pokrývat větší rozsah frekvencí, než u samostatných kusů. Synamika nebude redukována kromě vyšších poloh, které jsou méně zastoupeny v samotné lípě. Zlepšení reakce ve vyšších polohách bude tedy více komprimováno a nebude tak jiskřivé v náběhu tónu jako například u bahenního
jasanu.

Javorová deska na mahagonu:
Základ klasických kostrukcí. Javor přidá jiskru mahagonu, ale basy a nižší středy mahagonu budou stále zjevné. Javor potlačí některé vyšší středy, ne z důvodu, že by je javor v těchto pásmech neměl, ale protože jsou naprosto odlišné od vyšších středů mahagonu. V tomto pásmu se tedy odehrává boj mezi těmito dvěma dřevy a výsledkem bude potalčení některých z těchto vyšších středů. To je část „uhlazenosti“ zvuku kytar typu Les Paul nebo PRS.

Javorová deska na olši:
Posouvá olši blíže ke zvuku jednodílného bahenního jasanu, ale bez dynamiky. Otevřená rezonance olše projde přes ostřejší náběh a jasnost javoru na horní desce. Efekt použití na olši je blízko použití na lípě. Vyšší středy javoru projdou, protože olše netlumí vyšší středy.

Javorová deska na bahenním jasanu:
Dobré rozšíření bahenního jasanu, které ale redukuje otevřenou, vzdušnou dynamiku jednodílného jasanu. Potlačuje rozšířené středové pásmo, ale ve skutečnosti neuhlazuje žádné pásmo. Dobře spolupracují. Přidává ke zvuku trochu rockového a country komprimovaného „vřískotu“ jako rozšíření komplexních basů a nižších středů jasanu.

Palisandrové vrchní desky:
Palisandrové vrchní desky přidají trochu sustainu díky hustotě, ale také díky svému vrstvení. Jeho olejnatost potlačí náběh tónu a vyšší výškové frekvence. Palisandr na mahagonu bude tedy hladký, zatímco palisandr na jasanu bude v sobě mít víc rezonance otevřených středů. Palisandr na olši nebo lípě bude zvyšovat sustain s malým vlivem na tóny vysokých středů, které budou potlačeny vrstvením, jelikož potlačení výšek palisandrem bude redundantní.

Koa vrchní desky:
Ozdobné nebo plné Koa vrchní desky budou znít podobně jako javorové desky s výjimkou, že nebudou pasovat moc dobře k mahagonovému tělu ve vyšších středech. Ačkoliv javor rezonuje více ve vyšších středech, vrchní deska Koa bude méně tyto frekvence tlumit a komprimovat.

Ořechové vrchní desky:

Podobné, jako Koa, vrchní deska bude mít o malinko méně výšek než javor, ale bude je méně komprimovat a tlumit při spojení s mahagonovým tělem.

Lacewood vrchní desky:

Lacewood má tvrdé tělo s kostrou typu „švýcarský sýr“ s měkkými kousky v „dírách“. Z důvodu své kombinace měkkých a tvrdých sekcí má tendenci více přebírat ze zvuku zadního dřeva na tělu. Pouze pokud je hodně tlusý, začne nutit svůj zvukový podpis tělu. Je to jako vrtání půlpalcových děr do Koa s jejich následným plněním olšovými špunty. Má dobrý vrch a sustain díky tvrdé kostře a těžce tlumené středy a basy díky menším, měkčím sekcím skrz.

Dřevo na krk:

Javor:

Nejpoužívanější dřevo na krky elektrických kytar. Javor má rovnoměrnou zrnitost, je silný a stabilní, méně reaguje na změny prostředí než ostatní tvrdá dřeva. Jeho tón je velmi reflexivní a směruje více energie do těla kytary. Všechny složky jsou vyvážené, vlepované javorové krky se méně podílejí na zvuku kytary a zdůrazňují dřevo těla.

Mahagon:

Rovnoměrná hustota dřeva tvoří stabilní krky a otevřené póry činí krk o trochu víc citlivým než javorový krk. Mahagon absorbuje o něco víc vibrací strun než javorový krk a komprimuje trochu náběh tónu a výšky.

Koa:

Zvuk je někde mezi javorem a mahagonem s trochou sladkých výšek navíc.

Palisandr:

Těžké, olejnaté dřevo. Palisandrový krk produkuje excelentní sustain s uhlazenými výškami. Základně s větším sustainem přicházejí jasnější výšky, ale to není pravda u palisandru. Tlumí vyšší harmonické, produkuje silný základ, který má stále komplexní harmonické ve středech a nižších středech.

Wenge:

Neohebný, pevný a stabilní. Wenge ořezává některé vyšší harmonické jako rosewood, zatímco rezonuje více v základních středech a nižších středech z důvodu své různé hustoty (v pruzích) a více uhlazuje střední a nižší střední harmonické.

Dřevo na hmatníku:

Možná více určující zvuk, než dřevo krku, hmatník je místo, ze kterého se spouští zvuk, je to kobylka na druhé straně. Rozdíly mezi hmatníky jsou stejně dramatické, jako rozdíl mezi pevnou kobylkou a tremolem.

Javor:

Velmi jasný a hutný, s velkou odezvou. Když je použit na hmatníku, javor zvýrazňuje obrovské množství vyšších harmonických a utahuje, skoro filtruje harmonické k basům a variace v náběhu trsátka.

Palisandr:

Nejpoužívanější hmatník. Palisandr (rosewood) je přirozeně olejnatý a hodí se dobře pro jakýkoliv povrch, který vyžaduje častý lidský kontakt. Zvuk je bohatší, než základní javor, protože „bloudivé“ harmonické jsou absorbovány do jeho olejnatých pórů.

Eben:

Eben má kousavý, křehký atak s hustotou javoru, ale s křehčí strukturou, víc olejoými póry a silnějším základním tónem, než má javor. Má obrovské množství perkusivních harmonických při úhozu trsátkem, které jsou záhy ztlumeny do velkého dlouhého sustainu.

Pao Ferro:

Jednoduše řečeno je Pao Ferro dřevo, které zapadá mezi rosewood a eben s podobnými zvukovými vlastnostmi. Má kousavější atak než rosewood, dobrý sustain a teplejší zvuk, než eben. Někteří říkají, že Pao Ferro obsahuje oblíbené vlastnosti obou dřev.

Další poznámky k použití:

Lípa není dostatečně tuhá pro pevný, dobře definovaný spodek, zvláště u krátké menzury. Nižší tóny budou mít dobré harmonické a dobrý základ, ale celkově středotónový zvuk.

Olše má pevnéjší basy než lípa, basy jsou i trochu hlubší.

Bahenní jasan je dostatečně tuhý pro křehké basy bez toho, aby se staly zamatlané. Otevřené póry pomáhají rezonanci nízkých tónů. Vyšší harmonické jsou jasnější v nižších hodnotách pro dobrý harmonický zvuk a ostřejší atak.

Teplé basy mahagonu a tlustý zvuk celkově dělají rozšířené basy velmi plnými a mohou působit nečitelnost signálu. Nízké noty jsou velmi silné a někdy přebuzují snímač. Jasný, aktivní snímač, který ztenčí výstup basů může být dobrý v kombinaci s mahagonem.

Pevné basy ořechu a učesaná dynamika středů ho činí dobře použitelným pro širší rozsah. Nemá snahu být zvukově zamatlaný pokud to není špatný kus s nažloutlými oblastmi.

Koa je, stejně jako ořech, dobrá alternativa k mahagonu. Bude mít pevnější basy s menším sklonem ke zvukové nejasnosti. Jemně potlačené vyšší harmonické budou produkovat silnější základ oproti ořechu s přidáním ostřejšího ataku.

Korina může reagovat v rozšířených basech stejným způsobem, jako mahagon. Mdlé basy měkkého javoru teké neznamenají žádnou tendenci k zamatlanosti při rozšířeném rozsahu. Může to být dobrá alternativa k lípě. Snímače musí kompenzovat jasné vyšší středy.

Tvrdý javor bude mít nejpevnější basy pro rozšířený rozsah. Nízké tóny budou mít ostrý atak, spousty harmonických a excelentní sustain.

Smrk je schopen přenášen rozšířené basy, je příliš měkký, ale ne tak, aby se zvuk stal úplně rozměklým. Průchozí krk, vrstvená vrchní deska nebo obojí může poskytnout pevnost, přičemž se vyzdvihnou dobré vlastnosti smrku: Jakákoliv vrstvená vrchní deska 1/8´ nebo tlustší zlepší nepropustnost na basech. Vrstvení zpevní zamatlaný zvuk těla.

Průchozí krk: Konstrukce průchozího krku produkuje výborný sustain. Dřevo krku silně ovlivňuje zvuk kytary, protože se nachází možná v nejdůležitější části těla: ve středu.

Na svojí staré lipové Ibanezce jsem zkusil u kobylky leccos – od různých DiMarzií po staré snímače, výborné Ibanez V2, které v osmdesátých letech dělal DiMarzio dělal pro Ibaneze, LaceSansory i všemožné Seymour Duncany (včetně SH-4 aj.) . Po letech jsem samozřejmě zjistil, že lipovou kytaru novým kouskům nenaučíš. Prostě hrála v podstatě pořád stejně, akorát s některými snímači hůř. Protože mi ale krk téhle Ibanezky z osmdesátých let strašně vyhovuje, určitě si jí nechám. Zvažoval jsem sice i výměnu těla, ale zatím jsem to vyřešil jinak – na základě doporučení jiných zahraničních kytaristů jsem zkusil kobylkový snímač, který trochu pozměnil charakter a vtiskl kytaře i jiný výrazový rejstřík.

Když jsem zvažoval snímače, zjistil jsem, že už toho nového moc nevím… Zkoušel jsem už fakt leccos. Ale po letech jsem úplně zapomněl na snímač, který jsem si kdysi chtěl koupit – Seymour Duncan SH-10, tedy Full Shred. Tento snímač se datuje také někam do druhé poloviny osmdesátých let, na tehdejší dobu prstolamačský snímač, který propagoval třeba Vivian Campell (od devadesátých let v Def leppard), ale z dnešního pohledu velmi zajímavý i pro jiné styly:

- nemá tak zničující výstupní napětí

- výsledek je velmi dobře artikulovaný, což potřebují nejem „shreddeři“, ale všichni, kdo si chtějí mít kontrolu nad tím, co se hraje

- frekvenční průběh (nejen) na lipovém těle je perfekně vyvážený pro rockovou hru. Basy nepřevažují, zůstavají perfektně čitelné, nepřehlcují preamp.

- perfektně reaguje na „pitch harmonics“, tedy napískavané tóny z vašich rukou

- existuje ve verzi jak pro standardní rozteč, tak jako Trembucker pro Floyd Rose

Poté, co jsem ho z Německa dostal ve verzi pro FloydRose (TB-10), jsem ho s jistým odstupem koupil i na LesPaula, kde jsem řešil vhodný snímač pro napodobení zvuku John Sykese z Whitesnake. On kdysi měl keramický Gibson Dirty Fingers, ale já chtěl něco bližšího jeho původnímu zvuku než jeho aktuální 57 klasiky a modernějšího než keramický Dirty Fingers. Ano – musím říci, že na LesPaulovi u kobylky se to pojí s krkovým Seymour Duncanem Jazz velmi dobře a dělá to přesně to, co jsem od toho chtěl. Takže v době, kdy píšu tento článek, mám hned dva – jeden SH-10 pro LP a jeden širší TB-10 pro Ibanezku. A oba hrají fakt skvěle.

Jaké vlastně bylo doporučení ze světa?

Když jsem hledal snímač ke kobylce na lípu, našel jsem velmi zajímavá hodnocení. Nejzajímavější z nich si dovolím ocitovat. Není to ale jediný názor podobného vyznění. Čili toto je názor uživatele Zimblotha na sevenstring.org:

The pickups I’ve achieved the best results in basswood have been:

Bare Knuckle Pickups

1. Cold Sweat <- by far the best pickup available for basswood IMO
2. Miracle Man <- a close 2nd, for more of an EMG like vibe but passive

Seymour Duncan

1. Full Shred <- This would be my choice if not a BKP.
2. Jazz (neck)

DiMarzio

1. Evo 2
2. Tone Zone
3. PAF Pro

Basswood is not a very pickup friendly wood, only a select few seem to be voiced optimally for it. I strongly recommend the Bare Knuckle ‘Cold Sweat’. Forget what I think, talk to other CS owners here on the forum who swear by them and they’ll tell you They only cost a bit more than what EMGs do as well, not too bad.

Takže pokud vám stále lípa nehraje tak, jak chcete, můžete experimentovat s Bare Knuckle, ale já zůstal věrný klasice a šel do SH-10/TB-10 a tak jí tímto doporučuji i všem tazatelům… Jinak z DiMarzií třeba zmíněné PAF Pro není to pravé pro lipovou kytaru s FR, zkoušel jsem tam fakt leccos…

V současné chvíli je ke stažení závěr koncertu – Beckova verze slavného A day in the life, aneb Beatles v písních a obvazech…. Má to 52MB, připravte se na delší stahování, ale myslím, že to za to stojí. Pro download klikejte zde:

Jeff Beck video

A ještě pár detailů k vybavení – pokud budete chtít konkurovat:

U Jeff Becka je to dost jednoduché: Fender Stratocaster na zakázku od Fendera, ale pozor – aktuální signované modely z továrny mají slabší krk, než má ten Beckův (trochu mi to připadá, jako starší CBS modely – učiněná kláda, ale Beck říká, že ne každé dítě má tak velkou ruku jako on a proto se s Fenderem dohodli, že nové signované modely (po roce 2000) budou mít slabší krk – mělčí C profil. Pokud chcete stejné dřevo, jako má Beck, hledejte starší modely…

Vlastní kytara je vybavena novými keramickými noiseless snímači Fender – nikoliv tedy Lace Senzory, jako při turné ke Guitar Shopu. Páka je normální Fender na dvou břitech, navíc jsou pouze LSR roller nuts – válečky pro bezproblémový pohyb strun na hlavě kytary, na prvních 3 strunách zdvojené. Prostě nic zcela mimořádného. Na dotaz, jak to dělá, že se mu kytara nerozlaďuje, Beck odpovídá „A kdo vám říkal, že se nerozlaďuje?“ Struny používá 0,11, někdy i 0,12, podlaďuje o půltón, struny dává tak nízko, jak to jen jde. Nejtlustší E je 0,48 nebo 0,50.

Aparát je také nesmírně jednoduchý – Marshall DSL 50W, v podstatě je řadou DSL/TSL nadšen a říká, že je to nejlepší, co kdy Marshall udělal. Dříve hrál i na komba Fender (Fendery Twin a Princeton za sebou, kdy jedno je přepínatelné jako zkreslovač). Takto hrál v době Guitar Shop (ale na koncertním turné měl tehdy Marshalla s předřazenou krabičkou) a říká, že to byla dost dobře použitelná sestava, dneska mu stačí Marshall… Kytary nejraději nahrává u sebe doma, kde má mixpult, jednoho Neumanna a Lexicon LXP-1 a tvrdí, že mu to hraje líp, než z jakéhokoliv velkého studia.

No asi je to z předcházejících řádků jasné – u Becka není žádné tajemství v aparátech a kytarách, je to v jeho hlavě a rukách. Abych nezapomněl – nehty na levé ruce si raději moc nestříhá, protože hraje prsty, říká, že pokud si je ostříhá, tak je to velmi bolestivé..:-)

Zajímavou postavou, která se v jeho kapele objevuje, je Jennifer Batten, kterou určitě spousta lidí zná z působení u Michaela Jaksona. Tak u Becka hraje nejen kytaru, ale hodně také přes MIDI snímač syntezátory.

Na rozdíl od Becka má obrovský aparát – 2 samostatné systémy, jeden pro kytarové a druhý pro synth zvuky. Na zemi má dva samostatné kontroléry a 3 vokume pedály + Digitech Whammy. Kytary používá Washburn Maverick se snímači Seymour Duncan. MIDI snímač je dost standardně Roland GK-2A. Kytarová sestava obsahuje Peavey 5150 zesilovač se dvěma Peavey 5150 4×12 boxy. Pro čistý zvuk používá ještě Digitech GSP2101 a pro napodobení akustiky Boss Acoustic Simulator. Synth část využívá MIDI převodník Roland GR-10, AKAI samplery a Roland JV-1080. Synth dále pouští do Peavey zesilovačů s keyboard reproboxy.

Struny používá Dean Markley 0,10 – 0,46, oblíbené trsátko Fender Jazz Heavy. Samozřejmě podlaďuje o půltón jako Beck. Během koncertu vystřídá cca 30 kytarových a 30 synth zvuků.
Základní technické informace tady přejímám z Guitar Playeru, rozhovor i popis byl skutečně příjemný a obsáhlý… Pokud by Vás zajímaly ještě nějaké detaily, napiště mi.

Grammy dostal Jeff Beck v roce 2001 za Dirty Mind z alba You Had It Coming (nejlepší rockový instrumentální výkon), v roce 1985 za skladbu Escape (nejlepší rockový instrumentální výkon) a v roce 1989 kolega z tria Tony Hymas za super album Jeff Beck´s Guitar Shop.

Tak až budete chtít poškádlit nějakého domýšlivého kytaristu, pusťte mu Becka… a kdyby náhodou tvrdil, že to zahraje taky, tak ho hlavně nahrajte a pošlete mi to…

Jak jsem mohl na Mr. Charlieho zapomenout? Vždyť jsem poslechem jeho kytary a aranží strávil tolik času… Pro ty, kteří netuší, bych měl snad napsat, že je to kytarista ze skotských Simple Minds.

A pro ty, kteří Simple Minds znají, bych měl dodat za sebe, že ne vždy byl pro mne Charlie zajímavý – v těch novovlných (neznám ty úplně nejstarší punkové skladby začátcích to vůbec nebylo o zajímavé kytaře, takže nebylo z tohoto pohledu moc co poslouchat. Ale jak dospívali, přidávala se i instrumentální zručnost a spolu s ní se naštěstí do hlavy dostávaly i vynikající nápady na zajímavé aranže a vůbec zajímavou kytarovou hru. A vrchol pak přišel pro mne v půlce devadesátých let, kdy také konečně dorazili do Prahy. Ten koncert byl úžasný, stejně jako deska Good new from the next world, která mu předcházela. A jestli skutečně chcete slyšet hru Charlieho Burchilla, sežente si záznam vynikajícího koncertu „Live at Glasgow 1995„. Ten se určitě jednak dá koupit, jednak se samozřejmě různě poflakuje po netu. Tam uslyšíte úžasně pestrou charlieho hru a také výborný a osobitý zvuk.

Update 2/09: Tak takhle vypadají originální trafa pro Sampson-era Matchless:

Tedy abych vysvětlil, odkud jsou fotky: ode mne. Sehnal jsem originální trafa od původních výrobců v Kalifornii a už je mám doma. Při cestě se mi trochu prohnuly kryty, ale to mi až tak nevadí – mám skutečné originály, původní trafa na 100% Matchless DC-30! Na cestě je Ceriatone chassis a čelní a zadní panely, budu mít tedy Matchless velmi blízko originálu – myslím, že se mi to povede 100% dostat na původní zvuk, který se nyní prodává za těch 10 000 dolarů…
Dlouhou dobu jsem nevěděl, jak ten skvělej zvuk dělá. Předtím ho nikdy neměl – byla to normální kytara, krabičkový zvuk, zesilovač… Nic moc. Takový neuměle hraný Marshall… A najednou se tam ozvalo něco, co má obrovský „headroom“, jak říkají za kopečky. Stačí, aby pohnul knoflíkem na kytaře nebo přepnul snímač a kytara krásně reaguje, ale pořád zůstává čitelná a krásně zpívá nebo podmalovává zpěv. Nikdy se mi nepodařilo napodobit tenhle zvuk – i když jsem měl různé zesilovače a mraky procesorů za spoustu peněz, bylo to na hony vzdáleno tomu, co s kytarou tehdy dělal Charlie. Ale v poslední době se objevilo i víc informací na internetu, takže jsem se konečně dozvěděl, v čem byl problém.

V roce 1989 byla založena americká firma Matchless a přestože se s jejími produkty moc často v Čechách nesetkáváme, narážíme na ní na každém kroku – je to častý objekt zájmu firem, které používají digitální simulace zesilovačů ve svých procesorech. Konkrétně mohu jmenovat Roland, který simuluje Matchless léta – a stále marně. Jelikož dneska už vím, jak Matchless SKUTEČNĚ hraje, tak vím, že v žádném Rolandu ta simulace nehraje ani náhodou jako Matchless. Je to pouze odlesk zvuku pro posluchače, ale pro muzikanta je to úplně jiná káva. Chybí ony reakce na hru, na změny na kytaře, chybí ten feeling… Chybí vlastně úplně všechno, co dělá Matchless vítězem anket a testů. A přitom je Matchless nesmírně jednoduchý a ani není moc revoluční v návrhu. Má v nabídce sice pár modelů zesilovačů, ale já bych zůstal o toho základního – u DC-30. Tohle celolampové combo má 30W a dva reproduktory (je nyní i jednoreproduktorové verzi a jako hlava) a má dva kanály – ty jsou ale samostatné, combo nemá přepínač… Má 2 + 2 vstupy, jak za starých časů. Řeknete si, že to je nějaká blbost, ale ona vlastně ani ne – můžete použít nějaký A/B přepínač a pro každý vstup pak předřadit speciální řetězec krabiček a efektů. Náhodou je dost dobrý nápad. Každý kanál má úplně jiný zvuk a tak se to dá skutečně prakticky využít. Stačí mít třeba jiné krabičky v řetězci před čistým vstupem, jiné před Dirty EF-86 vstupem a některé společné před A/B přepínačem…

Další rarita je, že jeden kanál (jasný, čistý) má sice dvoupásmové korekce, ale druhý – „dirty“ kanál – ani to ne. Má jenom otočný přepínač charakteru zvuku a gain. Sumární sekce má jenom ovaldač oříznutí výšek a master hlasitost (vypínatelnou). Neuvěřitelné – zesilovač skoro bez korekcí – a on hraje jak víno. A jaké víno! To není nějaké krabicové – to je archivní model…

Matchless DC-30

Vlastní schéma je strašně jednoduché. Koncový zesilovač je vlastně okopírovaný anglický VOX s jednou malou (ale špičkovou) úpravou pro omezování hlasitosti v koncovém stupni (master volume), ale jinak v podstatě AC-30 od Voxe s výkonem 30W (4x EL-84). Předzesilovač „Dirty“ kanálu je jenom jedna elektronka EF-86 a hurá do koncového stupně. V jednoduchosti je krása… Pak už jsou tam jenom dvě ECC-83 pro druhý (čistější a brilantnější) kanál.

Jedna z věcí, která se podílí na zvuku, je lampový usměrňovač, který může být vybírán podle zvuku, který chcete dosáhnout. Některé modely totiž padnou při hrábnutí do strun až o 50 voltů a to udělá měkčí tlustý zvuk. Jiný model naopak poklesne jen o 5-10 a zůstane vám více brilantní zvuk (úhoz trsátkem). Takhle to uvádějí majitelé DC-30 v diskuzích, kteří i měřili poklesy napětí (osazuje se jednou GZ34/5AR4 nebo dvěmi  5V4 podle zvuku, který chcete).
Všechno je provedeno point-to-point, tedy bez plošných spojů, rovnou se pájí drátky od patice elektronky k potenciometrům. V poslední době tomu také přicházím na chuť – pokud to jde, je to dobrá volba.
Matchless si ani trafa nevyrábí, ale kupuje je hotová. Na internetu se dají koupit sady pro stavbu kopií, ale pozor! Majitelé originálu DC-30 píší, že právě trafa jsou rozhodující a například trafa od Ceriatone naprosto nedosahují kvalit původních.

SC-30 se vyrábí i s jedním reproduktorem, ale klasická DC-30 má dva Celestiony, každý jiný. Na přání může mít efektové smyčky, jedna charlieho DC-30 má i reverb.

Celkově je to ale nesmírně jednoduchý  zesilovač, komerční cena je ale jako u správného butiku velmi vysoká.

Jak vidíte z označení na chassis, je to skutečné charlieho Matchless… A jak píši o kousek výš, mohou být osazeny až dvě usměrňovací elektronky. Zde jsou vidět obě patice, ale Charlie používá jenom jednu pro teplejší zvuk.

Takže už je vám jasné, na co Charlie Burchill vyluzuje ty skvělé zvuky. Má 3 DC-30, na koncertech používá 2. Podle novějších snímků na jejich stránkách používá právě ten „Dirty“ vstup s EF-86, který je skvěle teplý, s krásným přirozeným tlustým gainem… Paráda na to hrát… Mohu říci, že i já, když jsem přitisknul rty k číši, neodtrhnul jsem více. Asi je to nějak návykové…
Našel jsem informaci, že se mu v Glasgow o aparatury stará firma Flynn. Na jejich stránkách jsou také hezké fotky jeho dvou cestovních DC-30. Tam je také uvedeno, že má 3, ale ta fotka úplně nahoře je ze stránek Matchless a ukazuje (hezké PR), že ve studiu jich má Charlie víc – asi kolik si poručí. Každý model hraje trochu jinak, je jinak osazený, navíc Matchless má nyní modely, které umí i hi-gain zvuky…

Na fotkách ze servisu ale uvidíte také charlieho značky, které má Charlie u knoflíků pro nastavení. Můžete si být jistí, že jsem také hned zkoušel, jak to v těch jeho polohách hraje… No ono to vlastně hraje skvěle ve všech polohách, ale ty jeho jsou fakt na Dirty kanálu super. Značky na umístění mikrofónů jsou také jasné…

Pak už k tomu musíte mít jenom pár dobrých krabiček pro další variabilitu, se zkreslením je potřeba hledat, protože DC-30 není hi-gain zesilovač. Tedy pokud hledáte zesilovač na black metal, tak samozřejmě Matchless vynechte. Hrajete-li ale jazz, pop, fusion, blues, rock, country – to jsou skvělá místa pro Matchless. Ne vždy potřebujete ještě další zkreslení, ale třeba Charlie používá historicky Big Muff – s jistotou ho rozeznám i na tom zmiňovaném koncertu z roku 95. Taky na fotkách na webu Simple Minds je jeho ruský Big Muff už s pěknou patinou… Nově má i slavnou reinkarnaci Tubescreamera s FET tranzistory místo diod OCD a další. Zkreslovací krabička se musí umět spojit s lehkým crunchem a teplým zvukem DC-30, takže si radši zkuste pár modelů, které se nebudou snažit udělat z Matchlesse tranzistorové hnízdo sršňů, ale jen lehce přidají něco k již tak perfektnímu zvuku. Všechny se mi k tomu skutečně nelíbily, ale většinou Matchless udělá z normálních krabiček výborný zvuk.

Ano, v tomto stavu je charlieho Big Muff… Pak tam má třeba lampový Hot Box od Matchless, Fulltone OCD, Box of Rock aj… Ty jsou ale v podstatně lepším stavu – jednak nejsou tak staré a asi je Big Muff používán častěji.

Podívejte se na YouTube na porovnání dvou zesilovačů – možná vám přijde na první poslech RSA lepší, ale poslouchejte o chvíli déle. Dynamika, reakce na hru je podle mne na straně DC-30, i když RSA hraje také perfektně. Jedna věc je pro mne důležitá – mám z DC-30 pocit větší osobitosti.

Ještě k historii Matchlessu: potom, co získali ceny a renomé, šly jejich produkty jenom nahoru. Tím myslím finančně. Prý za to mohl jeden ze zakladatelů… Nakonec to dopadlo klasicky: v 1998 se dostali do finančních problémů a zavřeli to. Na žačátku nového tisíciletí ale přišlo opětovné otevření s jiným managementem a následně růst počtu modelů. Musím samozřejmě podotknout, že v té době také Charlie Burchill začal koketovat s jinými zesilovači a v roce 2003 vyrazil se dvěma komby Line 6 Vetta a pochvaloval si je, ale znáte to – peníze občas dělají divy. Alespoň já za tím vidím jenom tohle, protože zvukově to byla „Nuda ve Skotsku“. I za mraky se ale skrývá slunce a tak mu to naštěstí nevydrželo dlouho. Posledních pár let už zase jezdí se vými Matchlessy DC-30 a zase mu kytara hraje tak, jak se mi to líbí.

Prostě nádhera. A to platí jak o Charlieho hře, tak o DC-30.

Ještě poznámka: DC-30 stojí nějakých mizerných 3300 dolarů. Co to je, že… To vás může přivést k myšlence si postavit repliku. Jak jsem ale psal výše, nemá cenu kupovat – podle majitelů originálních DC-30 – mizerné napodobeniny.,. Když budete hledat, podaří se vám najít, kdo prodává originální trafa. A když budete ještě chvíli hledat, zjistíte, že ani tento „výrobce“ je nevyrábí, ale překupuje od malé rodinné dílny v Kalifornii. A od nich tedy můžete mít sadu ručně dělaných traf, naprosto nezbytných pro správné vytvoření repliky DC-30. Je to od nich ještě levnější, ale samozřejmě počítejte, že to nějakých cca 7000 stojí (+clo). Pak to chce zanést špičkovému staviteli zesilovačů a říct: postavte mi taky jednu DC-30… On musí dodržet systém výroby a kvalitu součástek, ale mělo by se mu povést postavit skutečně plnohodnotnou kopii. Výsledek nebude mít prosvětlené logo, ale bude přeci jen levnější, než originál…

To je samozřejmě jenom jedna z cest, jak se dostat k DC-30, druhou je E-bay a třetí je nový originál. Ale vysvětlujte to manželce, že…

Tak a alespoň na závěr něco od Simple Minds (nejdřív studiově)…

No a tu samou písničku si poslechněte živě. Je to tedy z TV show, ale jsou tam dobře vidět ty Matchlessy a hlavně je slyšet, jak to vlastně celé hraje (ale sežente si radši ten živák, ajk píšu nahoře). I ten zvuk je lepší, než když hrajete živě v nějaké CZ TV (no ale zase při tom ale člověk zažije věci…;-). Třeba ty flažolety, které jsou ve studiu jako samostatná stopa, živě hraje v rámci aranžmá. Sice je to takové rychloshow, není to na úrovni plnohodnotného koncertu, ale alespoň něco je tady vidět a slyšet lépe, než na záběrech návštěvníků z mobilů, kterými je YouTube naplněno vrchovatě:

Update: A ještě mi to nedá upozornit na blues Sweet Little Angle v sekci Music a mp3, které jsem si nahrál na repliku Matchlesse. Combo ještě čeká na upgrade traf, čímž se to ještě zateplí, ale i tak se mi na to hraje příjemně. Combo je snímané linkou, vynechal jsem tedy v tomto případě repro, kdybych to sejmul z repráku Shurkou, bylo by to měkčí. Krabičky jsou použity jenom staré Boss kvákadlo a před poslední slokou trochu RAT. Jinak pouze lampáč a samozřejmě můj CBS Strat – střídavě na krkový a střední snímač.

Rush prošli v posledních letech obrovskými osobními problémy, už to vypadalo, že Neil Peart se nedá dohromady – v roce 1997 se mu nejprve zabila na dálnici mezi Torontem a Montrealem dcera Selena Taylor a rok nato mu zemřela manželka na rakovinu. Neil byl z toho úplně mimo, ztratil jakoukoliv chuť do života, několik měsíců jezdil na motorce od města k městu a žil jako tulák… Návrat zcela zdevastovaného Neila do života byl velmi dlouhý a definitivně nastal zlom až v roce 2001 – Neil se znovu zamiloval a oženil. Rázem byli Rush opět kapelou, která měla povstat z popela až ke strhujícím show v T-Mobile aréně…

Jelikož jsem kytarista, byl jsem u vytržení z krásně vypadající sestavy, kterou měl na pódiu Alex Lifeson. Sestava na pódiu i v racku za pódiem je natolik velkolepá, že jsem pro Vás našel její popis a kompletní vybavení. Pokud chcete vědět, na co hrál Alex dříve, tak napište, mám tady kompletní sestavy, které používal na všech turné. Rovněž pokud Vás zajímá vybavení Neil Pearta i Geddyho Lee – není problém, pokud budete mít zájem, rozšířím to o další sestavy.

Alex Lifeson – kytarová sestava na koncertním turné 2004

Alex dřív hrál na Marshally, GK, Fendery i jiné aparáty, nyní je ale hráčem firmy Hughes & Kettner. Tyto aparáty používá kytarista Eric Fink od kapely Lifer, kterou Alex produkoval před znovuobnovením Rush a líbilo se mu, jak hrají – a tak s HK podepsal smlouvu. V tuto chvíli je Lifeson největším koněm HK, jsou náležitě pyšní na to, že se Lifeson rozhodl poslední 2 roky hrát na jejich zesilovače. Významu Lifesona pro HK odpovídala i pompa při jeho návštěvě továrny v Německu letos v září.

Takže se pojďme podívat, na co to Alex vlastně hrál…

Celá sestava je i ve tmě modře (firemně) nasvícená, je to i vizuální zážitek (zvukový samozřejmě taky).

Bystré oko vidí, že zesilovače jsou 2 a 2 – a bystré ucho i uslyší, že některé zvuky nesou známku amp modelingu. Ano – i k Alexovi dorazily počítačové simulátory lampových aparátů. 2 zesilovače jsou lampové HK Triamp, 2 jsou ale s amp modelingem – HK Zentera. Dále bystré oko odhalí, že před reprobednymi nejsou mikrofony. Alex nesnímá reproduktory, jsou použity 4 speaker simulátory Palmer, jde tedy do mixu linkami a reproboxy jsou použity pouze jako odposlech na pódiu. Co ale oko neodhalí, je zapojení boxů. Reálně jsou použity pouze 4 reproboxy, jeden funkční box je připraven jako rezervní. Na stránkách HK se sice objevuje info, že používá všech 6, ale v jiných zdrojích se uvádí reálně zapojené jen 4. V rozhovoru se Alex zmiňuje, že skutečně je vždycky všechny nezapojuje.

Alex v rámci turné používá 14 kytar, všechny jsou vybaveny vysílačkami, podle typu kytary se ještě před rokem volily Shure nebo Samson, nyní by to měl být jednotně systém Audio Technica. Jeho rack je obrovský – resp. obrovsky drahý, vezměte v potaz, že G-force procesor stojí přes 50.000 a má tam hned 4… Co je ale pro Čechy zajímavé, je fakt, že v racku je také dost zastoupena značka Behringer – takže neohrnujte nos nad Behringerem, když ho používají i hvězdy typu Lifesona… Podle výběru sice spíš na akustiky, ale stejně… Ultrafex/Dualfex, který mám v racku já, tam nyní nemá – měl ho tam ale při minulém turné, to měl ale místo TC Electronic ještě Digitech efekty i jiné zesilovače…

Zde je tedy soupis dřeva a železa:

Kytary:

PRS Singlecut CE22 a CE24 (celkem 5, 2 s vestavěnými piezo snímači)

Gibson SG special + 1275 dvoukrká

Gibson Les Paul Standard (2)

Gibson Les Paul Custom

Gibson ES-355

Gibson J-150 akustika s Fishman snímači

Fender Telecaster (upravená)

Taylor Acoustic CE-612

Zesilovače a boxy:

Hughes & Kettner Zentera hlavy (2)

Hughes & Kettner Triamp hlavy (2)

4×12 Hughes & Kettner reproboxy (5)

Hughes & Kettner Zenamp zesilovač (není v sestavě vidět a nebyl v soupisu z roku 2002)

Efekty, přepínače..:

Digital Music Corp. GCX Guitar – audio přepínače(2)

Digital Music Corp. – nožní přepínač

Dunlop DCR-ISR Crybaby Rack wah

TC Electronic TC 1210 Spatial Expander – rozšiřuje stereo image, umí chorus/flanger

TC Electronic G-Force multiefekt procesor (4)

Hughes & Kettner Rotosphere – leslie simulace

Behringer Multigate Pro XR4400 – gate

Behringer Virtualizer Pro DSP 2024P – prostorové efekty

Behringer MX602 line mix (2)

Behringer 662 rozdělovač signálu/mix

Custom Audio Japan GVCA-2 Rev 3 ovladač hlasitosti (2)

Boss TU-12H ladička

Korg MPK-130 MIDI Pedal Keyboard – pro hru na synťáky

Audio Technica UHF Receiver AEW5200 přijímač (4)

Audio Technica UHF AEWDA660D anténní distrib. systém

Palmer Speaker Simulator PDI-03 speaker simulátor (3)

Palmer Speaker Simulator PDI-05 speaker simulátor (2)

Furman Power Conditioner PL-80 stabilizátor napětí

Excel Electronics 4 Way Guitar Splitter

Takže tady vidíte, co stíhá Alex nohama… je to pro mne docela nepřehledné, je toho docela dost díky přepínačům zesilovačů. Starý MIDI ovladač Korg slouží pro hru na Geddyho syntezátory – Alex tak může hrát na klávesy… Kdysi sice měl na podlaze přímo synťáky, vzhledem k nabitému klávesovému racku by to nemělo smysl.

Celkově úžasná sestava – její cenu si snad ani nepočítejte… Ale celkově to taky úžasně hraje. Pokud Vás zajímají další detaily a jiné sestavy, ozvěte se.

I když to nebylo špatné, kytaru jsem vrátil distributorovi. Ve studiu by to ale mohlo být zajímavé řešení, pokud je potřeba točit rychle různé zvuky. Pro mne je ale zajímavější mít skříň plnou různých skutečných kytar. Možná je to úchylka, ale mám to prostě radši. Z problémů, které jsem měl během testů bych zmínil úvodní problém s firmwarem v kytaře, kdy si nerozuměl program s dodanou kytarou a i problém s chybou ve firmwaru, kterou následně Line 6 musel opravit, dále mi vadilo rušení, které se do audio signálu dostávalo při současném spojení kytary přes USB. To trochu komplikovalo studiovou práci, protože jsem po nastavení zvuku musel při požadavku na 100% kvalitu signálu odpojovat USB z kytary. Určité režimy, např. jiné ladění kytar, způsobují trochu ztrátu kvality zvuku.

Jinak je to ale velmi zajímavý koncept a na některé modely byla radost hrát. Třeba na některé simulace akustických kytar… To by se mi na pódiu někdy hodilo víc, než piezo v kobylce. Pro kytaru je možno sehnat i zajímavější těla a krky, takže si můžete elektroniku zabudovat do pocitově zajímavějšího modelu, než byl ten korejský, který jsem měl k dispozici já.

Line 6 Variax Workbench:

Řada krabiček Carl Martin má vyšší napájecí napětí, než obligátních 9V. I díky tomu jsou krabičky zvukově kvalitní.  Typický příklad může být i známý kompresor – obvodově a zvukově velmi kvalitní produkt, nebo moje  Hot Drive’n Boost overdrivy, které jsou zvukově také velmi dobré. MkII má hrubější zkreslení, Mk III je trochu jemnější, ale s výbornou reakcí na hru. Každou používám v jiném režimu a obě se mi líbí. Jejich výhoda v interním napájecím zdroji se u mne ale záhy začala ukazovat spíše nevýhodou v případě, že je používám jako nabuzovací před lampovým zesilovačem. Podobné výtky má i pan Smrčka (výrobce efektů) na svých stránkách.

Základní koncepce těchto krabiček předpokládá, že jiné efekty mají napájení 9V a tudíž se stejně nedá použít společný adaptér. A proč tedy ten napájecí zdroj neschovat přímo do efektu, když stejně nebude napájet nic jiného.

Trafo ven!

Efekt běžných rozměrů ale neposkytuje příliš volného místa na umístění transformátoru. V horní části jsou potenciometry, zleva a zprava jacky. Jediné volné místo tak zbylo přímo u nožního přepínače – mezi vstupním a výstupním jackem.

V čem je problém? To trafo vyzařuje obrovské spousty rušení a všude kolem jsou vodiče k jackům a přepínači, na které se to rušení indukuje. Když používáte tyto krabičky jako např. jediný zdroj zkreslení, nemusí to být až tak fatální problém, pokud je ale chcete použít pro nabuzování již zkreslujících lampových zesilovačů, stane se z toho generátor brumu. Rušení od trafa se indukuje i na vodiče v režimu bypass, takže ani přepnutí do bypassu vás od brumu neochrání. Další problém je, pokud před takovouto krabičkou s napájením máte kvákadlo typu Vox/CryBaby. Takové kvákadlo budete mít v pedalboardu většinou těsně vedle Carl Martin efektu a to je zážitek: brum se dokonce indukuju do kvákadla, protože v těchto kvákadlech je indukčnost, na jejíž vinutí se brum indukuje ve velkých úrovních i na vzdálenost 20 cm.

230 V je přivedeno přímo na plošný spoj. Mezi nožními spínači a jack zdířkami tak sedí dokonalý generátor brumu. Plošný spoj z pohledu na součástky uvidíte na horním obrázku.

Do krabičky KM 46 originální vyjmuté trafo přesně padne.
Krabička stojí 67 Kč, což je malá investice s velkým dopadem na zvuk.

Jedinou možností je zakoupit krabičku na externí napáječ, trafo vypájet z plošného spoje a umístit do externího boxu. Výstupní napětí z trafa přivedete na původní plošný spoj třížilovým kablíkem, nejlépe s dvojitou izolací proti poškození.

Musím samozřejmě upozornit, že vrtáním se v těchto efektech přicházíte o záruku!Musíte si tedy být 100% jisti, že to chcete udělat i přes ztrátu záruky, ani já vám nic nedám v případě problémů, je to jen na vás. A ještě pochopitelně musím upozornit, že trafo je na 230 V, měli byste být tedy znalí práce s elektronickými zařízeními na té úrovni, abyste nevystavili nebezpečí sebe ani okolí.

Vlastní akce není příliš náročná: musíte si nejprve sehnat správnou krabičku na trafo. Osvědčila se mi krabička s označením KM 46 ABS, která byla v sortimentu firmy GES (www.ges.cz) nejmenší. Trafo do ní akorát tak dobře zapadne, není problém s tím, že by v ní lítalo. Vypájet trafo z plošného spoje chce trochu zručnosti a zkušenosti s pájkou a odsávačkou, abyste nepoškodili plošný spoj. Pokud totiž budete pracovat dostatečně dobře, budete moci v budoucnu v případě potřeby vrátit trafo zpět (i když tím zase zhoršíte parametry).

Takže takováto blbost, jako je nesprávně umístěné trafo naprosto zbytečně degraduje kvalitu jinak skvělých efektů. Je podle mne škoda se jich zbavovat, skutečně hrají dobře. Pokud je brum váš problém, tak to vyřešte jako já: dejte trafo ven a rázem krabičkám Carl Martin ještě narostou křídla. I ten výborný Booster, který je v efektech zabudován je úplně o něčem jiném, když z něj neleze zesílený brum.

Celkově jsou to krabičky dobré, je na nich napsáno Handmade by East Sound Denmark. Já bych řekl, že Eas Sound je nějaká dobrá dvojka: ten Sound navrhoval vlastní obvody, které jsou super, a East to budou ti soudruzi z NDR, kteří tam propašovali záškodníka v podobě hnusného trafa. Zatočtě s nimi a udělejte si z toho pořádnou luxusní krabici.

A jelikož těch informací na českém internetu moc není – a v časopisech také nejsou ani zdaleka takové, jaké bych při hledání jeho zvuku potřeboval, připravil jsem tento článek o jeho sestavách a zejména o tom, jak si tvoří (či spíše tvořil) zvuk.

Jeho tlustý zpěvný tón s perfektní reakcí na ovládání potenciometru hlasitosti i na změnu stylu hry mám velmi rád. O jeho aparátech toho bylo napsáno na jednu stranu dost, ale na druhou stranu hodně málo o éře, ve které mi jeho zvuk připadal nejlepší. Tam byla taková černá díra, kterou kdysi ještě prohloubil německý Fachblatt, kde Gary říkal, že kytarový odposlech na scéně nemá. Těžko říci, jak to tehdy vzniklo, na scéně měl za velkým PA směrem do sálu ještě druhé PA otočené na scénu, je možné, že kytarové zvuky šly z tohoto, ale ty základní kameny, tj. co tvořilo ten zvuk jeho sestav, jsou celkem jasné. Podíváme se tedy, co za techniku používá nebo používal. Seznam rozhodně nebude kompletní. Jednak mi k některým turné chybí dokumentace, jednak se na každé šňůře sestava maličko lišila. Změny ale nebyly nějak radikální – v zásadě chci jenom ukázat, jak Gary tvořil svůj – podle mne – dokonalý zvuk (samozřejmě na to asi nebudete hrát country ani deathmetal).

Gary má sbírku Marshallů, povšechně věci, na které hrál – prostě se mu hromadí tak, jako vám se hromadí špinavé prádlo. Není to tedy tak, že by je sháněl a prohrabával aukce a bazary, prostě za ta léta hrál naspoustu modelů a kusů, které se, pokud za něco stály, snažil získat do svého držení. Nejstarší je z roku 1965 model 1962 Mk.1 Super Tremolo 2×12“ combo, jedny z nejmladších jsou modely DSL z roku 1997, přesněji JCM 2000 DSL 100, které používal na turné v roce 1997. (Dole zmiňuji DSL 50 na novějším koncertě, ale nevím, jestli má nyní ve sbírce i ty DSL, které měl na Masters of rock v roce 2003…). Jeho nejoblíbenější je ale ten, ke kterému se za chvíli dostanu v hard&heavy éře – SuperBass z roku 1972. Tenhle zesilovač byl původně fialový a někdo ho bohužel přetřel na černou barvu. A i když má ve sbírce ještě další velmi podobné 1959 Marshally, tenhle je prostě nejpoužívanější. Ve sbírce nemůže chybět také sestava ze Still Got the Blues: JTM-45 Reissue, Guv’nor a reprobedna 1960B s reproduktory Electrovoice. Jeho nejpoužívanější reprobedna je ale Marshall 1960B 4×12“ s reproduktory G12-75T.

	V domácím studiu používá preamp Marshall JMP-1 zapojený přímo do pultu. Na JMP-1 pochopitelně nehraje live, ale občas se některý zvuk z dema dostane až na nahrávku (když je jako studiový základ použité demo, tak tam občas zůstanou i nějaké připravené zvuky).

Nejpoužívanější sestavy Garyho Moora:

Bluesová éra
- v éře Still Got the Blues:
Marshall JTM-45 + Marshall Guv’nor + Gibson Les Paul

Gary říká: „Jeden z kluků z Metallicy přišel za (producentem) Bob Rockem a řekl: ‘tohle je zvuk, který chci’ a přehrál mu Oh Pretty Woman ze Still Got the Blues. Pak vyzkoušeli všechny preampy a procesory, které měli, aby ten zvuk napodobili. Cítil jsem, že mohu napsat a říct: ‘to není o tom, jak se to udělá. Máte peníze, tak běžte a kupte 59 Les Paula, Guv’nor pedál a JTM-45!“. Tato sestava se objevuje nejčastěji v dotazech fanoušků.

JTM-45 má nejen jiné výkonové lampy oproti následujícím Marshallům (i když první Marshally byly vyrobeny s lampami 5881, ukázalo se, že jsou v Anglii příliš drahé, takže Jim Marshall začal používat KT-66. Po nějaké době pak ale přešel na klasiku – EL-34.). JTM-45 má KT-66, ale zejména usměrňovací elektronku GZ-34, která byla pak nahrazena diodami. V té době používal Marshall také jiné transformátory, což také následně řešil kvůli výrobním nákladům a přešel k transformátorům Drake. Zapojením není JTM-45 příliš odlišná od běžného klasického Marshalla nebo Fendera Bassman. Tolik k JTM-45, Gary ale použil nový Reissue výrobek, nikoliv původní originál.

Garyho Gibsony jsou jinak vybaveny spíše snímači Burstbucker, ale k vidění byl i krkovými snímači P.J.Marx.

Reprobedna Marshall 1960B byla osazena reproduktory Electrovoice.

Pro live verzi Still Got the Blues ale používal Soldano SLO-100, které efektoval Alesis Quadraverbem.

Na Blues Alive používá opět Soldano zesilovač, tentokrát Hot Rod 50.

	Tahle promo fotka je ale až z roku 2004…

Hard and heavy éra

- můj zdaleka nejoblíbenější garyho zvuk je ale z éry 86-87, zejména koncert ve Stockholmu na Isstadionu během Wild Frontier Tour je úžasný (sežeňte si video, ať vidíte, jak nejen hraje live přesně, ale jak se i dobře zpívá – a to nejen Gary, ale i klávesák Neil Carter). Velmi inspirativní jsou zejména přechody mezi čistým a zkresleným jemnou regulací hlasitosti na kytaře a spousta těch nuancí, které z toho vznikají.

Nejlepší ale bude, když se podíváte alespoň na omezenou verzi z Wild Frontier Tour – alespoň kousek ze skladby the Loner. Pro mne je na ní nejkrásnější až závěr, který ale na tomto videu už není. Právě tam jsou ty úžasné jemné vyhrávky, o kterých píšu výš, kdy si gary hraje s hlasitostí a zkreslením. Celé video si můžete koupit na VHS třeba na Amazonu, na netu se poflakuje Div-X verze ke stažení v únosné kvalitě.

	Ano, to je jeho Marshall Superbass, přetřený z fialové na černou…

V této době, ale i dlouho předtím a podle jeho technika i vůbec celoživotně, byl jeho nejpoužívanějším zesilovačem starý Marshall JMP – ’72 Super Bass, s tím používal ještě za Super Bassem další jeden až dva Marshally Super Lead. Zesilovač se pustí co to jde, ale ještě se dobarví Tubescreamerem – nejen pro vyšší zkreslení, ale zejména pro lehkou frekvenční korekci, která ubere ze zvuku kytary trochu basů a výšek.

Jeho SuperBass je trochu upravený, ale ne příliš – jenom kreslil již dříve, než většina Superbassů (cca od trojky, zatímco ostatní od 5 -6). Bylo tam ještě pár jiných součástek, ale v zásadě je podle jeho technika (Graham Lilley) normální, jen lehce modifikovaný, Marshall.

Kromě krabiček před Marshallem ale byl zvuk z tohoto Marshalla dále prohnán rackovými delayi a chorus/echy Roland, případně v pozdější době speciálním chorusem Dimension-C DC-2 ve formě stomp boxu. Co je to Dimension C či D? To je takový široký chorus, dělal vynikající prostor, ale nechoval se jako syčící vlna v některých novějších Boss chorusech. Kytara dostane prostor, říkalo se tomu občas „skrytá zbraň zvukařů“. Dnes se rackové Rolandovské Dimension-D prodávají v aukcích za strašné peníze, takže si asi žádný nekoupím, ale pořídil jsem si alespoň napodobeninu od Behringera – a ono to kupodivu také dělá to, co Dimension tak specifickou krabicí… Když se podíváte třeba do schématu malé novější krabičky Boss Dimension-C DC-2, zjistíte, že jsou v ní vlastně dva chorusy se společným řízením a oscilátorem. Chová se to tedy trochu jinak, něj jednolinkový standardní chorus. Klasický Dimension má vlastně jenom 4 tlačítkové přepínače, jejichž kombinací dosahujete již ověřených zvuků. Behringerova CC-300 má samozřejmě také shodné ovládání. Gary tyhle krabice používal zejména u čistých zvuků (Empty Rooms), ale mám to ozkoušeno i při zkreslení. Není to univerzál, ale líbí se mi to pro řadu zvuků.

Nejpoužívanější reprobedna je – a to nejen v této době – Marshall 1960B 4×12“ s reproduktory G12-75T.

	Tehdy dominovaly kytary Charvel (Jackson) s FloydRose pákami a EMG snímačem a jediným 500k potenciometrem hlasitosti.
	V předchozím období to byly Ibanezky Roadstar ve více provedeních. Kromě takové černé, jako mám já (jenom se dvěma humbuckery), tak i RS-1000 v sunburstu.

Tak si to trochu to haraburdí sepíšeme:

1983

	Jak vidíte, tak na pódiu bylo dost Marshallů JCM800 100W, ale i ten jeho JMP přetřený na černo. (Klikejte si na obrázky pro větší náhled)
	Pokud nevíte, jak si pamatovat nastavení na zesilovačích, Gary poradí: čmárejte si to tam fixou. Občas je mechanická paměť pomocí fixy užitečnější než digitální v procesorech…
	Garyho pedalboard kompletní včetně volume pedálů.
	A ještě detail Garyho pedalboardu Boss krabičkami (mj. flanger BF-2, analog delay DM-3 a chorus CE-3, vlevo pak DS-1). V efektovém racku byly dvě space echa (chorus/echo) Roland SRE555.

1989

Tak tohle je ta éra, o které jsem se zmiňoval nejvíc…
(Berte fotky jako dokumentární, lepší kvalitu jsem fakt nezískal…)

	Trojice Marshallů, uprostřed onen přemalovaný JMP SuperBass.
	Efektový rack s tehdy špičkovým 3s mono echem Roland SDE3000 a páskovým legendárním space chorus/echem Roland SRE555. Oproti předchozí sestavě tak Gary nahradil jedno páskové echo digitálním.
	Pedalboard už obsahoval kromě TubeScreameru i mj. Dimension-C DC-2 a pedály pro ovládání echa SDE3000.

Moje poznámky k tomuto systému tvorby zvuku:

To není o krabičkách před zesilovačem. To není o super procesorech nebo úpravách zesilovačů od nějakých tajemných techniků (tím narážím na zvěsti o Marshallech Eddie Van Halena, který říkal, že je má upravené od jednoho technika a nedávno přiznal, že to nebyla pravda, že byly úplně normální, ale chtěl pomoci kamarádovi, který měl servis zesilovačů). To je o tom, že tenhle Marshall hraje naplno a přitom krásně kreslí. Trochu dobarvíte TubeScreamerem nebo podobným OD a je to. A pokud je to moc nahlas a nebo chcete ještě efektovat, musíte ho pustit do odporové zátěže a tenhle zvuk sejmete linkou, naefektujete a pustíte do dalšího Marshalla, který hraje „lidskou“ hlasitostí. Takhle naplno kreslící zesilovač má obrovskou výhodu, že do čistého zvuku jdete jenom ztišením na kytaře. Zvuk není o tolik tišší, než při zkreslení. Chová se to nesrovnatelně líp oproti ztišování na kytaře při hře do zesilovače, kde zkresluje preamp nebo při hře přes krabičku. Je to jako byste tam měli ještě neviditelný kompresor, který neprodukuje další šum a dýchání zvuku… Při otočení hlasitosti na kytaře a zkreslení slyšíte každou notu, zvuk se neslévá, je pevný a zpěvný. Zkuste a uslyšíte ten nářez! Ale musíte mít ten správný zesilovač – ne každý zkresluje koncovým zesilovačem dobře. A jelikož jsou v tomto režimu mezi zesilovači poznatelné rozdíly, je jasný důvod, proč si svůj Supar Bass Gary tak cení.

Jednoduché schéma by tedy bylo kytara – kvákadlo – nabuzovací krabička (TubeScreamer s nastaveným malým zkreslením a větším výstupním napětím) – Marshall bez Masteru, ale s volume doprava – umělá odporová zátěž místo reproduktoru, aby se Marshall nespálil – z výstupu snížena úroveň na linkovou a vedena dále – efekty (Delay, Dimension chorus) – další Marshally s nastavenou únosnou hlasitostí – reproduktory.

Dá se tedy říci, že ten Marshall jede (skoro) na plný výkon a funguje tak jako velký a těžký zkreslovač.

A co tedy potřebujete ještě dalšího kromě Marshalla bez Masteru (čili jenom volume, žádné jiné zkreslení, než zkreslení koncovým stupněm)? V podstatě jsou ty další Marshally a efekty už jenom pro zpříjemnění, nejpodstatnější je nabuzovací krabička. Může to být Ibanez Tube Screamer, Boss overdrive (třeba SD-1 je velmi podobný Tube Screameru – má ale o jednu diodu víc a zkreslení ma malinko jiný charakter), můžete samozřejmě zkusit další overdrivy – třeba Nobels nebo i Behringerův TO-800, který už barvou evokuje Tube Screamer a který také mám a dokonce jsem s ním spokojen…

U výběru Marshalla pro tento typ provozu je to složitější. Je potřeba, aby vám dobře přenášel ony náběhy tónu – takový charakteristický znak tohoto typu zkreslení. Ale to není všechno: řada zejména napodobenin Marshallů má nepříjemné doznívání tónu, takže se nehodí pro tento režim práce. Nedá se říci, jestli ten který kus bude OK, je potřeba to zkusit. Musíte mít jinak samozřejmě zesilovač v pořádku s dobrými lampami, no a pak už čistý zvuk, volume doprava a zkusit. Pokud to bude takto dobré, akorát tomu bude maličko chybět, zařaďte Tube Screamer, stáhněte na něm zkreslení, přidejte hlasitost a mělo by to být ono. V tu chvíli máte legendární tón a je už pouze na vás, jestli z toho něco dostanete… Z českých kopií Marshallů mohu z praxe pouze doporučit Kopálka, to byly zesilovače, které pro tento způsob byly dobré. Nemohu doporučit Roždálovského, u kterého jsem nikdy nedostal z konce onu příjemnou limitaci, Čubíky ani Povolného. Z nových stavitelů zesilovačů nevím, je třeba zkusit…

Kdo další používá tento systém tvorby zvuku?
Kromě Garyho samozřejmě celá řada světových i našich kytaristů. Z našich můžu jmenovat třeba Miloše Dodo Doležala, který z takto používaných Marshallů přešel na Bognery a zase zpátky, dokonce používá i kopii Marshalla od našeho starého Kopálka… (škoda, že se těch pár kousků, které ještě jsou v oběhu špatně shání). Dodo říká, že 80% zkreslení jde z ohuleného Marshalla a 20% z TubeScreamera.

Ze světových kytaristů je typickou ukázkou třeba Roland Grapow (Helloween/Masterplan), který používá slabé struny 008, Tubescreamera a Marshalla JMP z roku 1973 (U Masterplan používá tranzistorový Fender ProRoc 1000).

Stejný systém ale používá i grapowův vzor, Yngwie Malmsteen. Tady je nastavení korekcí na jeho 50W Marshallu: Volume 10, Bass 5-7, Mid 2-5, Treble 6-8, Presence 4-6. Snímače historicky DiMarzio HS-3, struny Ernie Ball 008-046. Korg delaye pro echa i chorusy, Boss BF-2 flanger, Hush II proti šumu, CryBaby wah, jako krabička před Marshallem byl historicky na reklamách s DOD preampem 250, ale většinoou to v sestavách neuvádí. Dřív měl na podlaze pár krabiček od Korga, takže pro nabuzení ještě používal jejích Eq, občas používal i jejich kompresor.). Ze starých hráčů také třeba Bernie Marsden z Whitesnake a pytel dalších…

Svého času jsem používal právě také Ibanez MetalScreamer (no on je to vlastně TubeScreamer), Marshalla JMP z roku 1973, to hrálo do zátěže, za tím byly Boss krabičky (delay, eq a pod.), z toho to šlo do kopie Marshalla, která hrála už na nízké hlasitosti do reprobedny. Hrálo to skvěle, akrát se mi to špatně stěhovalo… Časem jsem tedy přešel na mapové preampy, ale občas se mi po tom zasteskne, ten zvuk je přeci jenom osobitější – reakce na hru je výborná, dobře se na hraje.

Tak a jdeme zpátky a ještě se podívejme na garyho novější sestavy:

Nová éra aneb prodávat se musí

V novější éře přešel na aktuální modely Marshallů – DSL z ředy JCM 2000, z čehož moc nadšen nejsem. Ne že by to nehrálo, ale prostě je slyšet to, že zvuk už tak nereaguje na změny stylu kytaristy, už je to spíš vydřený zvuk, takový, který koupíte v každém papírnictví… Evidentně bylo (=podle mne) potřeba vyhovět výrobci, protože zvuk není lepší, než z jeho starých JMP. A to ani na turné Monsters of rock v roce 2003, kteréžto CD seženete například i v levných knihách (to jsou paradoxy…).

Zde používal toto vybavení:

	Kytary: Gibson Explorer, Gibson Gary Moore Signature Les Paul Standard (se snímači Tom Holmes – humbuckingy). Zesilovače: 2x Marshall DSL100, každý hraje do jedné bedny Marshall 1960B 4×12 s reproduktory Celestion G12-75T
	. Efekty: DOD Supra Distortion, DOD Death Metal Distortion, DOD Mystic Blues Overdrive, Ibanez Chorus, Ibanez Delay III, Ibanez TS-10 Tube Screamer, kvákadlo Dunlop JH-1, dělaný přepínač kanálů na DSL100 a pro zapínání reverbu na Marshallech.
	Struny: Dean Markley Nickel Steel Electrics (.010, .013, .017, .030, .042, .052.)

1999

	Sestava pro Different Beat Tour obsahovala kromě JCM2000 i Fender zesilovače, efekty Boss DM-3 a TR-2, echo DDL-20, Marshall BB-2 Bluesbreaker II a SV-1 SuperVibe, Ibanezův TubeScreamer TS-10 a kvákadlo Vox.

2001

	zesilovače Marshall JCM2000 a Fender v roce 2001
	Garyho pedalboard a (mj. efekty Marshall BB-2 Bluesbreaker II, Ibanezův TubeScreamer TS-10 a echo DDL20 a Line-6 DM-4, kvákadlo Vox, volume pedál FV-100 a simulaci španělky Boss AC-2).

2007

	Na koncertě v Dublinu 2007 používal v pedalboardu kromě ladičky Boss TU-2 a přepínací krabice pro zesilovače zejména Ibanez TubeScreamer TS-10 pro nabuzení Marshallů, CryBaby, T-Rex Replica delay/echo a chorus. Krmil tím opět zesilovače Marshall JCM 2000. Gary v této době používá dva zesilovače DSL50, jeden na čistý zvuk a druhý v režimu OD2.
	V roce 2007 si ale nechal vyrobit na přání repliku Marshalla Plexi u firmy Category 5. Je to v podstatě klasický Marshall Plexi s malými úpravami, takže by bylo skvělé se dočkat návratu ke starému dobrému zvuku – i když jako firemní jezdec Marshalla nás asi stále bude zásobovat předváděním aktuálních modelů firmy…

A ještě jsem si dovolil takový fiktivní malý odpovědník k volume doprava s Marshally bez masteru:

Dostanu tenhle zvuk z digitálních simulací zesilovačů?

Pravděpodobně ne. I když se třeba dostanete na podobný frekvenční průběh, reakce simulace na hru kytaristy je pořád lehce jiná (blíží se to, ale…). Ten, kdo ucítí největší rozdíl bude kytarista. Bude se vám prostě hrát výrazně hůř. Zvukař vám ale řekne, že vymíchat se dá leccos – a bude mít svou pravdu. Na YouTube je pár pokusů napodobit zvuk a styl, ale často je problém s tím, jak dotyčný hraje – zejména si to lidi kazí špatným timingem, tím, že hrají před dobou a podobně, to jim je pak podobný zvuk k ničemu.

Vyhovuje pro tento systém tvorby zvuku jakýkoliv Marshall?

Ne. Chce ten nejjednodušší Marshall – třeba JMP s plně lampovou signálovou cestou. Řada Marshallů obsahuje v cestě diody a někdy i integrované obvody. Už za první elektronkou ale jdete s hlasitostí naplno a tak celá signálová cesta musí být pro takovýto signál připravená. Nejlepší na to jsou ty nejjednodušší zesilovače – už proto, že méně prvků znamená obvykle méně šumu či rušení v signálu a zvuk je takový „nejdynamičtější a nejlépe reagující“.

Potřebuji pro tento režim originál Marshall?

No to určitě ne, ale je potřeba si vybrat zesilovač tak, aby kreslil koncovým stupněm příjemně, vyrovnaně a bez rušivých dozvuků (při doznívání tónu) či pazvuků. Podobný zesilovač umí nejenom řada butikových výrobců po světě, kteří nyní vyrábějí JMP verze se snahou o maximální podobnost originálu (a i maximální cenu), ale určitě ho umí i řada českých výrobců (jak jsem již psal, tak nikdy jsem tenhle zvuk nedostal třeba z Roždalovského zesilovačů, musel jsem je upravovat a často ani to nepomohlo).

Je nutné použít EL-34?

Do jisté míry ano – pokud porovnáváme třeba s 6L6. Jde o to, že americké 6L6 jsou mnohem déle čisté, kreslí až při velmi vysoké hlasitosti, zatímco nástup zkreslení EL-34 je pozvolný a to je právě to, co potřebujete, abyste mohli ovládat zkreslení hlasitostí na kytaře. IObecně ale pro limitaci koncem se ale dají použít i 6L6 a další, testovali jsme to třeba na Peavey Mace 160W, kdy to na čistý kanál a volume doprava hrálo pěkně, akorát nám tekla krev z uší…
Mám také postavené malé 30W kombo, které je v podstatě zapojením Marshall JMP, ale v konci jsou 4x EL-84 a vyladil jsem si ho pro právě tento způsob hry a je to varianta, která celkem hraje a přitom vám neutrhne rámus hlavu. Vaši servisáci a ti, kteří se vám starají o zesilovače ale určitě najdou adekvátní řešemí – může být i jiné, experimentům se meze nekladou. Ovšem EL-34 mají přeci jenom trochu jiný (=svůj) zvuk…

Takže tolik k jeho vybavení…

A že se vám to nedaří z Marshalla vymlátit? Ono to asi nebude jenom v zesilovačích, ale i v rukách a zejména v hlavě…

Koneckonců na koncertu V Leedsu 2009, kide jsem byl, hrál skoro celý koncert na Telecastera a jak mu to hrálo…